státní občanství
většina výhod pro jedince z MP plyne z toho, že je občanem určitého státu – stát by měl jako suverén dbát na dodržování MP jinými členy M společenství
zprostředkuje jedinci výhody, které pro něj vyplývají z MP, případně jsou-li mu upírány, má nárok na diplomatickou ochranu
státní občanství je trvalý právní závazek mezi jednotlivcem a určitým státem – obsahem vzájemná práva a povinnosti stanovená VP
svou podstatou je institutem VP, ale MP s ním nejen počítá, ale spojuje s ním i určité právní důsledky
obsah i podmínky nabytí nebo ztráty – určuje zásadně VP
nabývání státního občanství
volnost VP omezena obecnými zásadami a platnými M smlouvami – Haagská úmluva o některých otázkách střetů zákonů o státním občanství (1930) – věcí každého státu stanovit svým zákonodárstvím, kdo jsou jeho občané – musí být uznány ostatními státy, pokud jsou v souladu s M úmluvami, M obyčejem a všeobecně uznávanými právními zásadami v oboru státního občanství
obecná zásada obyčejového práva: stát může jedinci přiznat státní občanství jestliže mezi nimi existuje užší faktický vztah (genuine link):
- narození – ius soli nebo ius sanquinis
- naturalizace – nabytí státního občanství cizincem nebo bezdomovcem, k němuž došlo později než při narození
■ na základě vzniku rodinného svazku (sňatkem)
■ udělením cizinci na jeho žádost - podmínkou existence užšího vztahu osoby ke státu – případ Nottebohm (1955) – př. bydliště osoby na území státu po určitou dobu nebo rodinné vztahy ke státním občanům dotyčného státu
- opce – projevem vůle zainteresované osoby – volba mezi několika státními občanstvími – na základě VP – váže účinek nabytí státního občanství na jednostranné prohlášení zainteresované osoby nebo na základě M smlouvy (nejčastěji v souvislosti s postoupením části státního území)
- repatriační smlouvy – umožňují vystěhovalcům nebo jejich potomkům naturalizovaným v jiném státě návrat do státu původu
- hromadná změna státního občanství – výjimečně v souvislosti s přesídlením (transferem) obyvatelstva – na základě Postupimské dohody
- občanství EU - nenahrazuje, ale doplňuje státní příslušnost členského státu
právo občana EU, který pobývá v člen. státu, jehož není státním příslušníkem, volit a být volen v obecních volbách
právo na území třetích států na diplomatickou ochranu kteréhokoli členského státu
petiční právo k Evropskému parlamentu
Evropská úmluva o občanství
- každý má právo na příslušnost
- snaha vyhnout se vzniku bezdomovectví
- nikdo nesmí být zbaven příslušnosti
- vznik ani zánik manželství nemá automaticky vliv na druhého manžela
- zákaz diskriminace
zánik a ztráta státního občanství
nejsou upraveny zvláštním pravidlem obecného MP, řídí se VP – možnost převzít závazky z M smluv
důvody: smrt, propuštění ze státoobčanského svazku a odnětím státního občanství
- propuštění – na žádost občana, který současně má nebo nabude jiného státního občanství nebo který založil rodinný svazek s cizím státním příslušníkem
- odnětí – v případě vstupu do vojenské nebo jiné veřejné služby cizího státu, jeho dlouho trvajícího pobytu v cizině nebo chování poškozující vitální zájmy domovského státu – může být i trvalé povahy, na základě rozhodnutí soudního nebo správního orgánu
ČR – nikdo nemůže být zbaven státního občanství proti své vůli
dvojí státní občanství (bipolité)
různost VP pravidel – 1 osoba 2 nebo více státních občanství – spory (zejména v oblasti diplomatické ochrany) – nežádoucí jev
podle obyčejového práva: osoba s několikerým státním občanstvím se nemůže dovolávat svého jiného občanství vůči státu, jehož je také občanem
třetí stát považuje za občana pouze jednoho státu – volba podle efektivity (těsnější vztah)
ČR – rozhodující občanství, které bylo nabyto naposledy
snaha řešit M smlouvami – Úmluva o omezení případů vícerého občanství (1973) – příslušníci strany smlouvy, kteří svobodnou volbou nabydou občanství jiné strany smlouvy naturalizací, znovunabytím a volbou, a jsou plnoletí, pozbývají původní občanství – výjimky: nabytí manželstvím, narozením na území
případ Nottebohm - původně Němec, 1905 se odstěhoval do Guatemaly, 1939 navštívil Evropu a dostal Lichtenštejnské občanství - chtěl získat status neutrálního občana v době války, 1940 se vrátil do Guatemaly, 1943 v důsledku válečných opatření nucen Guatemalu opustit, 1955 - Lichtenštejnsko požadovalo restituci a kompenzaci od Guatemaly (v rámci diplomatické ochrany) - MSD zamítl, protože nebyl opravdový vztah mezi ním a Lichtenštejnskem – nesplňoval podmínku trvalého pobytu po dobu 3 let a hlavně ho motivovala pouze otázka osobního prospěchu a ochrany Lichtenštejnska
34. Mezinárodněprávní postavení obyvatelstva (obecně)
obyvatelstvo státu – všechny osoby, fyzické i právnické, které se nacházejí na jeho území
výkon moci nad obyvateli – vnitřní pravomoc státu – VP úprava
volnost státu v chování se vůči obyvatelstvu není neomezená – státy převzaly MP závazky chovat se určitým pozitivním způsobem vůči všemu obyvatelstvu nebo některým jeho kategoriím - cizincům (případně se určitého chování vystříhat) (LP, dodržování zásad humanity, strpění diplomatické ochrany)
jiná omezení – M smlouvy (obchodní, o právní pomoci, extradice) - ukládají povinnosti státu vůči občanovi jiné smluvní strany
otázky postavení obyvatelstva upravených MP už nejsou pouze záležitostí VP - rozsah úpravy MP se po 2.sv. válce zvětšil
stále se zvyšuje MP ochrana LP jak na globální, tak i na evropské úrovni
obyvatele státu lze dělit dle jejich právního vztahu ke státu:
- občané (státní příslušníci či poddaní) – specifický státoobčanský poměr
- cizinci – cizí státní příslušníci
- osoby s více státními občanstvími – z hlediska státu jako jeho, občan pokud mají jeho občanství
- bezdomovci (apatridé)– nemají státní občanství žádného státu
- zvláštní postavení – osoby požívající územní (politický) azyl a uprchlíci
výkon moci nad obyvateli – vnitřní pravomoc státu – VP úprava
volnost státu v chování se vůči obyvatelstvu není neomezená – státy převzaly MP závazky chovat se určitým pozitivním způsobem vůči všemu obyvatelstvu nebo některým jeho kategoriím - cizincům (případně se určitého chování vystříhat) (LP, dodržování zásad humanity, strpění diplomatické ochrany)
jiná omezení – M smlouvy (obchodní, o právní pomoci, extradice) - ukládají povinnosti státu vůči občanovi jiné smluvní strany
otázky postavení obyvatelstva upravených MP už nejsou pouze záležitostí VP - rozsah úpravy MP se po 2.sv. válce zvětšil
stále se zvyšuje MP ochrana LP jak na globální, tak i na evropské úrovni
obyvatele státu lze dělit dle jejich právního vztahu ke státu:
- občané (státní příslušníci či poddaní) – specifický státoobčanský poměr
- cizinci – cizí státní příslušníci
- osoby s více státními občanstvími – z hlediska státu jako jeho, občan pokud mají jeho občanství
- bezdomovci (apatridé)– nemají státní občanství žádného státu
- zvláštní postavení – osoby požívající územní (politický) azyl a uprchlíci
33. Vznik a zánik státu, sukcese
vznik státu
obecné MP neupravuje, ale spojuje s ním významné důsledky
- spojením dvou nebo více již existujících států (př. Jugoslávie 1918)
- rozdělením existujícího státu na několik nových (ČSR)
- odštěpením (secese) části území a tamního obyvatelstva a konstituování nový nezávislý stát (Bangladéš)
někdy proces rozpadu (dismembrantio) zahrnuje jak odštěpení, tak rozdělení (R-U)
v minulosti také prvotním osídlením a konstituováním v suverénní stát
po 2. sv válce asi 80 nových států na území bývalých kolonií
nejednotnost názorů, jestli nový stát vzniká také v případě sociální revoluce – společenské zřízení je vnitřní věcí státu (nevzniká nový stát)
vznik nového státu: má charakteristické rysy státu jakožto subjektu MP – organizovaná politická moc, na určitém území a vůči jeho obyvatelstvu, nezávislá a relativně trvalá
právní důsledky faktického vzniku – stává se subjektem MP pokud jde o základní práva a povinnosti státu, k jeho plné účasti na M životě je třeba M uznání
zánik státu
historická skutečnost s níž MP spojuje určité právní následky – mizí i subjekt MP
- rozpadem na několik částí – vznik nových států, nebo připojení k již existujícím
- spojením několika států v jeden (Německo 1990)
- v historii debellace (vojenská porážka, zničení organizované státní moc a připojení – - anexe) – dnes nepřípustné
- teoreticky ztrátou materiálních předpokladů (zničení působením přírodních sil, ztráta obyvatelstva)
obdobné právní otázky, když stát sice nezanikl, ale změny území – postoupení jinému státu, ztráta suverenity, vytvoření federace...
identita (kontinuita) státu
otázka zda určitý stát zanikl a na jeho místě vznikl stát nový – zda je přerušena jeho kontinuita
násilná změna politického zřízení státu – změna státní formy – kontinuita
sociální revoluce – sporná otázka kontinuity (francouzská revoluce, lidové demokracie) a diskontinuity (Rusko – SSSR)
stát nezaniká pokud nemá po určitou dobu nejvyšší orgány státní moci (výrazem státní moci – místní orgány), nezaniká ani pokud je jeho celé území okupováno nepřátelskou mocí i v případě protiprávní anexe území celého státního území, jestliže suverénní moc bude v budoucnu obnovena
státní sukcese a její MP úprava
sukcesi podléhají M smlouvy, majetek, jmění, archívy a dluhy státu
obyčejová pravidla neměla přesná ani podrobná pravidla sukcese, kodifikace Komisí pro MP: Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám (1978) a Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke státnímu majetku, archivům a dluhům
základní pojmy:
- sukcese států – nahrazení jednoho státu jiným v odpovědnosti za M vztahy území
- stát-předchůdce – stát nahrazený jiným státem při sukcesi
- nástupnický stát – nahradil jiný stát
- nový nezávislý stát – nástupnický stát území, které bylo bezprostředně před datem sukcese států závislým územím
- třetí stát – kterýkoli jiný stát
sukcese do smluv
cílem – zajistit stabilitu a jistotu a usnadnit nástupnického státu vstup do smluvních vztahů státu předchůdce, stát nástupce musí mít možnost je kriticky přezkoumat a svobodně rozhodnout, zda v nich bude pokračovat
pravidla:
- nástupce povinen respektovat státní hranice, hraniční a jiné územní režimy, sukcese se nevztahuje na závazky o poskytnutí práva na vybudování cizích vojenských základen na jeho území, nesmí být na újmu jeho svrchovanosti nad přírodními zdroji
- pravidlo o kontinuitě platnosti M smluv předchůdce ve vztahu k nástupci – výjimky: nástupce a smluvní státy se dohodnou jinak, nebo jestliže ze smlouvy vyplývá, že její aplikace na nástupci by byla neslučitelná s předmětem MS nebo by radikálně změnila podmínky pro její provádění
tendence k uznání smluv, kteréhokoli nástupce do univerzálních smluv, které slouží k zajišťování M bezpečnosti, míru a M spolupráce
- sukcese nového nástupnického státu. – zásadně rozhoduje sám o tom, do kterých smluv předchůdce sukceduje (zásada čistého stolu) – aplikace v různých podobách: do univerzálních M smluv – pouhou notifikací nástupce. GT OSN (není třeba souhlasu všech smluvních partnerů), u dvoustranných M smluv je souhlas partnera zapotřebí
sukcese do státního majetku
majetek, práva a zájmy, které vlastnil podle VP stát předchůdce – obvykle se rozumí předměty nezbytné k výkonu státní moci – rozsah se liší (buržoazní X socialistické státy)
podle obyčejového práva – státní majetek přechází na nástupce. automaticky a bez kompenzace (pokud se státy nedohodnou jinak, nebo jinak nerozhodne příslušný M orgán)
rozpad státu:
- nemovitý státní majetek předchůdce přechází na nástupce na jehož území se nachází
- nemovitý státní majetek nacházející se mimo území předchůdce přejde na nástupce. spravedlivými podíly
- movitý státní majetek předchůdce spojený s jeho činností ve vztahu k území, na něž se vztahuje sukcese, přejde k dotyčnému nástupci
- jiný movitý státní majetek přejde na nástupce spravedlivými podíly
oddělení:
- nemovitý státní majetek na území
- movitý státní majetek, který se k tomuto území vztahuje, na které se sukcese vztahuje, přejde na nástupce
- jiný movitý státní majetek – spravedlivým podílem - platí i v případě, že se oddělená část území připojí k jinému státu
spojení: veškerý všech předchůdců přechází na nástupce
sukcesorem
- stejně jako oddělení
- státní majetek k jehož vytvoření přispěl nový nezávislý stát na něj přejde v poměru k jeho příspěvku
dojde-li k transferu (cesi) části území od jednoho státu k druhému – přechod majetku má být řešen dohodou mezi nimi – jinak vše nástupce
sukcese do státních archivů
všechny dokumenty jakéhokoliv data a druhu, zhotovené nebo získané předchůdcem při výkonu jeho funkcí, které mu patřily podle VP, převod se provádí bez kompenzace
rozpad: na nástupce se vztahující dokumentace a dokumentace, která se by se měla nacházet na jeho území pro normální správu jeho území ostatní – spravedlivým způsobem (podobně n.n.s.)
oddělení: část území vytvoří jiný stát – při sukcesi stejná pravidla jako při zániku státu
postoupení části území – dohodou
sukcese do státních dluhů
jakékoli finanční závazky předchůdce, které vznikly v souladu s MP vůči jinému subjektu MP
rozdělení, secese: spravedlivým dílem, pokud se nedohodnou jinak
nový nezávislý stát: na něj zásadně žádné dluhy nepřechází, ledaže by se dohodly jinak, platnost tohoto pravidla je ale popírána řadou států
cese: dohodou – jinak přecházejí lokalizované dluhy
při sukcesi nepřecházejí dluhy správní (peněžní závazky, které stát přijal při výkonu veřejné správy – opírají se o VP), ani pokud jde o tzv. nabytá práva cizích fyzických nebo právnických osob (vznikly na základě VP nebo úředních aktů zaniklého státu) – záleží plně na suverénní vůli nástupce
sukcese do členství v MO
mimo rámec kodifikace
podle dosavadní M praxe k ní nedochází – nově vniklé státy musí absolvovat obvyklou přijímací proceduru
obecné MP neupravuje, ale spojuje s ním významné důsledky
- spojením dvou nebo více již existujících států (př. Jugoslávie 1918)
- rozdělením existujícího státu na několik nových (ČSR)
- odštěpením (secese) části území a tamního obyvatelstva a konstituování nový nezávislý stát (Bangladéš)
někdy proces rozpadu (dismembrantio) zahrnuje jak odštěpení, tak rozdělení (R-U)
v minulosti také prvotním osídlením a konstituováním v suverénní stát
po 2. sv válce asi 80 nových států na území bývalých kolonií
nejednotnost názorů, jestli nový stát vzniká také v případě sociální revoluce – společenské zřízení je vnitřní věcí státu (nevzniká nový stát)
vznik nového státu: má charakteristické rysy státu jakožto subjektu MP – organizovaná politická moc, na určitém území a vůči jeho obyvatelstvu, nezávislá a relativně trvalá
právní důsledky faktického vzniku – stává se subjektem MP pokud jde o základní práva a povinnosti státu, k jeho plné účasti na M životě je třeba M uznání
zánik státu
historická skutečnost s níž MP spojuje určité právní následky – mizí i subjekt MP
- rozpadem na několik částí – vznik nových států, nebo připojení k již existujícím
- spojením několika států v jeden (Německo 1990)
- v historii debellace (vojenská porážka, zničení organizované státní moc a připojení – - anexe) – dnes nepřípustné
- teoreticky ztrátou materiálních předpokladů (zničení působením přírodních sil, ztráta obyvatelstva)
obdobné právní otázky, když stát sice nezanikl, ale změny území – postoupení jinému státu, ztráta suverenity, vytvoření federace...
identita (kontinuita) státu
otázka zda určitý stát zanikl a na jeho místě vznikl stát nový – zda je přerušena jeho kontinuita
násilná změna politického zřízení státu – změna státní formy – kontinuita
sociální revoluce – sporná otázka kontinuity (francouzská revoluce, lidové demokracie) a diskontinuity (Rusko – SSSR)
stát nezaniká pokud nemá po určitou dobu nejvyšší orgány státní moci (výrazem státní moci – místní orgány), nezaniká ani pokud je jeho celé území okupováno nepřátelskou mocí i v případě protiprávní anexe území celého státního území, jestliže suverénní moc bude v budoucnu obnovena
státní sukcese a její MP úprava
sukcesi podléhají M smlouvy, majetek, jmění, archívy a dluhy státu
obyčejová pravidla neměla přesná ani podrobná pravidla sukcese, kodifikace Komisí pro MP: Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám (1978) a Vídeňská úmluva o sukcesi států ve vztahu ke státnímu majetku, archivům a dluhům
základní pojmy:
- sukcese států – nahrazení jednoho státu jiným v odpovědnosti za M vztahy území
- stát-předchůdce – stát nahrazený jiným státem při sukcesi
- nástupnický stát – nahradil jiný stát
- nový nezávislý stát – nástupnický stát území, které bylo bezprostředně před datem sukcese států závislým územím
- třetí stát – kterýkoli jiný stát
sukcese do smluv
cílem – zajistit stabilitu a jistotu a usnadnit nástupnického státu vstup do smluvních vztahů státu předchůdce, stát nástupce musí mít možnost je kriticky přezkoumat a svobodně rozhodnout, zda v nich bude pokračovat
pravidla:
- nástupce povinen respektovat státní hranice, hraniční a jiné územní režimy, sukcese se nevztahuje na závazky o poskytnutí práva na vybudování cizích vojenských základen na jeho území, nesmí být na újmu jeho svrchovanosti nad přírodními zdroji
- pravidlo o kontinuitě platnosti M smluv předchůdce ve vztahu k nástupci – výjimky: nástupce a smluvní státy se dohodnou jinak, nebo jestliže ze smlouvy vyplývá, že její aplikace na nástupci by byla neslučitelná s předmětem MS nebo by radikálně změnila podmínky pro její provádění
tendence k uznání smluv, kteréhokoli nástupce do univerzálních smluv, které slouží k zajišťování M bezpečnosti, míru a M spolupráce
- sukcese nového nástupnického státu. – zásadně rozhoduje sám o tom, do kterých smluv předchůdce sukceduje (zásada čistého stolu) – aplikace v různých podobách: do univerzálních M smluv – pouhou notifikací nástupce. GT OSN (není třeba souhlasu všech smluvních partnerů), u dvoustranných M smluv je souhlas partnera zapotřebí
sukcese do státního majetku
majetek, práva a zájmy, které vlastnil podle VP stát předchůdce – obvykle se rozumí předměty nezbytné k výkonu státní moci – rozsah se liší (buržoazní X socialistické státy)
podle obyčejového práva – státní majetek přechází na nástupce. automaticky a bez kompenzace (pokud se státy nedohodnou jinak, nebo jinak nerozhodne příslušný M orgán)
rozpad státu:
- nemovitý státní majetek předchůdce přechází na nástupce na jehož území se nachází
- nemovitý státní majetek nacházející se mimo území předchůdce přejde na nástupce. spravedlivými podíly
- movitý státní majetek předchůdce spojený s jeho činností ve vztahu k území, na něž se vztahuje sukcese, přejde k dotyčnému nástupci
- jiný movitý státní majetek přejde na nástupce spravedlivými podíly
oddělení:
- nemovitý státní majetek na území
- movitý státní majetek, který se k tomuto území vztahuje, na které se sukcese vztahuje, přejde na nástupce
- jiný movitý státní majetek – spravedlivým podílem - platí i v případě, že se oddělená část území připojí k jinému státu
spojení: veškerý všech předchůdců přechází na nástupce
sukcesorem
- stejně jako oddělení
- státní majetek k jehož vytvoření přispěl nový nezávislý stát na něj přejde v poměru k jeho příspěvku
dojde-li k transferu (cesi) části území od jednoho státu k druhému – přechod majetku má být řešen dohodou mezi nimi – jinak vše nástupce
sukcese do státních archivů
všechny dokumenty jakéhokoliv data a druhu, zhotovené nebo získané předchůdcem při výkonu jeho funkcí, které mu patřily podle VP, převod se provádí bez kompenzace
rozpad: na nástupce se vztahující dokumentace a dokumentace, která se by se měla nacházet na jeho území pro normální správu jeho území ostatní – spravedlivým způsobem (podobně n.n.s.)
oddělení: část území vytvoří jiný stát – při sukcesi stejná pravidla jako při zániku státu
postoupení části území – dohodou
sukcese do státních dluhů
jakékoli finanční závazky předchůdce, které vznikly v souladu s MP vůči jinému subjektu MP
rozdělení, secese: spravedlivým dílem, pokud se nedohodnou jinak
nový nezávislý stát: na něj zásadně žádné dluhy nepřechází, ledaže by se dohodly jinak, platnost tohoto pravidla je ale popírána řadou států
cese: dohodou – jinak přecházejí lokalizované dluhy
při sukcesi nepřecházejí dluhy správní (peněžní závazky, které stát přijal při výkonu veřejné správy – opírají se o VP), ani pokud jde o tzv. nabytá práva cizích fyzických nebo právnických osob (vznikly na základě VP nebo úředních aktů zaniklého státu) – záleží plně na suverénní vůli nástupce
sukcese do členství v MO
mimo rámec kodifikace
podle dosavadní M praxe k ní nedochází – nově vniklé státy musí absolvovat obvyklou přijímací proceduru
32. Svrchovaný stát a jeho kompetence – uznání, třídění států
suverenita
teorie vypracována za absolutismu, od té doby vývoj – měnil se její obsah, společenské funkce i nositel
suverenita národa
novodobé státy (západní Evropa) se formovaly podle národnostního principu – jeden národ vytvořil jeden stát – nebylo třeba rozlišovat politický pojem národa (státní lid) od etnického pojmu národa (národnost)
ve střední a východní Evropě – mnohonárodnostní státy - pojem suverenity národa, jakožto požadavku plné volnosti rozhodovat o svém osudu pro národy, které zatím nemohly dosud vytvořit vlastní stát
politický význam stoupl v období národně-osvobozeneckých bojů koloniálních národů - zásada sebeurčení národů
státní suverenita
nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak v oblasti mezistátních vztahů, tak i ve věcech vnitřních – stát není omezen ničím než suverénními právy jiných států, obecným MP a svobodně převzatými M závazky
- vnější suverenita – stát je plnoprávným subjektem MP, rovnoprávným vůči všem ostatním suverénním státům a rovným členem MS
- výlučná moc na jeho území vůči všem osobám a věcem (územní výsost)
stát určuje svobodně své státní a společenské zřízení, disponuje volně též svým státním územím a přírodními zdroji
státní občané podřízeni moci svého státu i když pobývají v zahraničí (personální výsost)
přijímání M závazků není popřením suverenity, ale naopak jejím projevem a uplatněním způsobilosti k právním úkonům - k význačnějším omezením výkonu územní výsosti, které vyplývají z obecného MP: imunita cizích diplomatů, majetku druhých států, cizích válečných lodí a letadel nebo právo průjezdu cizích lodí pobřežními vodami
základní práva a povinnosti států
předpoklad nezávislé existence států a jejich vzájemných rovnoprávných vztahů, vytvořila přirozenoprávní škola: státy mají jistá nezadatelná práva absolutní povahy (platí vždy a všude vůči každému jinému státu), pozitivistická škola: existenci této zvláštní kategorie práv a povinností popírala
základní: právo na existenci – od něj odvozené právo na nezávislost, rovnost, výkon, včetně práva vést válku
1947 – VS OSN uložilo Komisi pro MP, aby připravila Deklaraci práv a povinností států – - návrh:
- právo na nezávislost a svrchované pravomoci
- právo vykonávat na svém území jurisdikci
- rovnost s jinými státy
- individuální nebo kolektivní sebeobrana
- nevměšování
- zákaz války jako nástroje M politiky
- zákaz hrozby silou a použití sili
- neuznání územních zisků dosažených s použitím síly
- urovnávání sporů mírovými prostředky
- neohrožovat M mír a řád
- respektování LP
- rozvíjet vztahy s jinými státy v souladu s MP
zásada, že suverenita státu je podřízena primátu MP – návrh nedoznal odezvy, hlavní myšlenky v Deklaraci zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy (VS přijalo 1970)
třídění států
suverénní státy a závislé státy (území)
- suverénní státy – státy, které mají plnou způsobilost k právům i právním úkonům podle MP, organizovaná a nezávislá nejvyšší politická moc
- závislé státy (závislá území) – státy a území, jejichž nezávislost ve vnějších věcech je omezena MP ve prospěch jiného státu – nejsou plnými subjekty MP, nemají plnou způsobilost k právním úkonům
formy závislosti států: M protektorát, vazalita, kapitulační režimy, mandáty, poručenská území, nesamosprávná území – během posledních desetiletí vesměs odstraněny
státy jednotné a složené
- státy jednotné (unitární) – stát ve svých M stycích zastupovaný jediným ústředním orgánem (i státy federativní podle VP), je jediným subjektem MP
- státy složené – spojení dvou nebo více států, přičemž jak ústřední stát tímto spojením vznikající, tak i jednotlivé části složeného státu vystupují jako subjekty MP s různým rozsahem MP způsobilosti k právům a právním úkonům – druhy:
- monarchická unie
■ reálná unie – monarchické státy, které na základě svých ústav měly společného panovníka, určitý okruh společných věcí (např. R-U)
■ personální unie - dva monarchické státy měly společného panovníka z nahodilých důvodů – unie sama neměla MP subjektivitu – podobně jako v případě hospodářských nebo celních unií vzniklé na základě MS
- federace M povahy – spojení dvou nebo více států na základě společné ústavy – - subjektem MP je především ústřední stát, ústava ponechává i dílčím státům některé atributy MP osobnosti
- konfederace – sdružení dvou nebo více suverénních států na základě M smlouvy – tou se zřizuje společný orgán pro vyřizování určitých zahraničních věcí, většinou přechodné sdružení států před přetvořením ve federaci nebo před rozpadem
uznání státu
uznání – volní akt státu, kterým výslovně nebo mlčky reaguje na vznik nového státu
nelze zaměňovat s dílčími uznáními (hranic apod.)
MP řeší jen částečně – souvisí s politickou vůlí států ponechat si svobodu rozhodování o tom, zda uznají nebo neuznají nově vzniklý politický útvar
uznání státu nemá vliv na existenci státu jakožto subjektu MP, ale postavení neuznaného státu je obtížné
existující stát bere na vědomí, že nově vzniklý útvar je suverénním státem a rovnoprávným subjektem MP (deklaratorní charakter) a zároveň projevuje vůli vstoupit s takovým státem do pr. vztahů, které jdou dále než základní pr. a pov. států (konstitutivní charakter)
retroaktivní účinek – vztahuje se k okamžiku vzniku nového státu
- uznání de iure – plné, konečné a neodvolatelné
- uznání de facto – omezené a prozatímní – může vést k založení jakéhokoli právního poměru, který jde nad míru základních práv a povinností států, lze ho kdykoli odvolat nebo nahradit uznáním de iure, státy užívají, pokud potřebují rychle upravit svůj poměr k novému státu a přitom nemají důvěru k jeho trvání (případně si jeho existenci nepřejí)
uznání podle formy:
- výslovné – každý formální akt, kterým uznávající stát přímo vyhlašuje svou vůli druhý stát uznat
- mlčky (konkludentní) – oficiální akt uznávajícího státu implikující uznání nového státu (uznání jeho vlády, uzavření dohody, ne ale společná účast na M konferenci, v MO, ani podpis mnohostranné MS)
1991 – Deklarace o směrnicích při uznávání nových států (v souvislosti se vznikem nových států ve východní Evropě) – přijaly ji státy ES
uznání vlády (hlavy státu)
změna vlády je zásadně vnitřní věcí každého suverénního státu – má ale značný vliv na mezistátní styky - při násilné změně vlády – otázka zda nový orgán je oprávněn jednat za stát v M stycích – státy si nárokují právo o tom rozhodnout
ne pokud ke změně vlády došlo legální, ústavní cestou – oznámení a akt, kterým to ostatní státy berou na vědomí – jen zdvořilostní povahy
uznání de jure a de facto, výslovné a konkludentní, retroaktivní účinek
uznání vlády v exilu – za zcela výjimečných okolností – nová vláda je nucena dočasně vykonávat své funkce v zahraničí mimo vlastní území státu
uznání za povstalce
uznávající stát bere oficiálně na vědomí, že organizované hnutí části obyvatelstva se staví proti ústřední vládě, fakticky ovládá část státního území, zřídilo na tomto území nezávislou vládní moc a vede úspěšný ozbrojený boj s ústřední vládou
výslovně nebo mlčky (cizí státy vyhlásí neutralitu k danému V konfliktu)
povstalci se stávají subjekty MP v těchto směrech: akty jejich orgánů mají povahu aktů veřejné moci, legitimní válečné akce, oficiální styky s ostatními státy, M odpovědnost za výkon veřejné moci na svém území - podobné jako při vzniku státu, ale povstání je přechodným jevem - potlačí-li ústřední vláda povstání, zaniknou i jeho právní důsledky
uznání za válčící stranu
blízké institutu uznání a povstalce – liší kvantitativně: rozsáhlejší účinky - povinnost uznávajícího státu zachovat neutralitu, naopak uznání za povstalce umožňuje uznávajícímu státu podporovat ústřední vládu
uznání za národ
jen ojedinělé případy (1916-1918 – např. Češi, Slováci, Poláci) – státy přiznaly jejich reprezentativním organizacím povahu politických představitelů národa
jeho právní účinky byly nejasné, nepochybně zahrnovalo uznání jeho práva na sebeurčení (vytvoření vlastního státu), bylo neodvolatelné, nejasné zda uznávající stát je povinen napomáhat uskutečnění práva na sebeurčení
také právo chopit se zbraně za dosažení nezávislosti – právní účinky uznání za povstalce, ale rozdíl: reprezentativní orgány národa nevykonávaly veřejnou moc na žádné části území
uznání orgánů národně-osvobozeneckého hnutí
koloniální národy – po 2. sv. válce usilovaly o realizaci svého práva na sebeurčení
vedoucí těchto národně-osvobozeneckých hnutí – MP status podobný uznání za národ, povstalce nebo válčící stranu
po dosažení nezávislosti těchto národů a území uznaly tyto útvary i jejich vlády jako nově vzniklé státy
teorie vypracována za absolutismu, od té doby vývoj – měnil se její obsah, společenské funkce i nositel
suverenita národa
novodobé státy (západní Evropa) se formovaly podle národnostního principu – jeden národ vytvořil jeden stát – nebylo třeba rozlišovat politický pojem národa (státní lid) od etnického pojmu národa (národnost)
ve střední a východní Evropě – mnohonárodnostní státy - pojem suverenity národa, jakožto požadavku plné volnosti rozhodovat o svém osudu pro národy, které zatím nemohly dosud vytvořit vlastní stát
politický význam stoupl v období národně-osvobozeneckých bojů koloniálních národů - zásada sebeurčení národů
státní suverenita
nezávislost státní moci na jakékoli jiné moci, a to jak v oblasti mezistátních vztahů, tak i ve věcech vnitřních – stát není omezen ničím než suverénními právy jiných států, obecným MP a svobodně převzatými M závazky
- vnější suverenita – stát je plnoprávným subjektem MP, rovnoprávným vůči všem ostatním suverénním státům a rovným členem MS
- výlučná moc na jeho území vůči všem osobám a věcem (územní výsost)
stát určuje svobodně své státní a společenské zřízení, disponuje volně též svým státním územím a přírodními zdroji
státní občané podřízeni moci svého státu i když pobývají v zahraničí (personální výsost)
přijímání M závazků není popřením suverenity, ale naopak jejím projevem a uplatněním způsobilosti k právním úkonům - k význačnějším omezením výkonu územní výsosti, které vyplývají z obecného MP: imunita cizích diplomatů, majetku druhých států, cizích válečných lodí a letadel nebo právo průjezdu cizích lodí pobřežními vodami
základní práva a povinnosti států
předpoklad nezávislé existence států a jejich vzájemných rovnoprávných vztahů, vytvořila přirozenoprávní škola: státy mají jistá nezadatelná práva absolutní povahy (platí vždy a všude vůči každému jinému státu), pozitivistická škola: existenci této zvláštní kategorie práv a povinností popírala
základní: právo na existenci – od něj odvozené právo na nezávislost, rovnost, výkon, včetně práva vést válku
1947 – VS OSN uložilo Komisi pro MP, aby připravila Deklaraci práv a povinností států – - návrh:
- právo na nezávislost a svrchované pravomoci
- právo vykonávat na svém území jurisdikci
- rovnost s jinými státy
- individuální nebo kolektivní sebeobrana
- nevměšování
- zákaz války jako nástroje M politiky
- zákaz hrozby silou a použití sili
- neuznání územních zisků dosažených s použitím síly
- urovnávání sporů mírovými prostředky
- neohrožovat M mír a řád
- respektování LP
- rozvíjet vztahy s jinými státy v souladu s MP
zásada, že suverenita státu je podřízena primátu MP – návrh nedoznal odezvy, hlavní myšlenky v Deklaraci zásad přátelských vztahů a spolupráce mezi státy (VS přijalo 1970)
třídění států
suverénní státy a závislé státy (území)
- suverénní státy – státy, které mají plnou způsobilost k právům i právním úkonům podle MP, organizovaná a nezávislá nejvyšší politická moc
- závislé státy (závislá území) – státy a území, jejichž nezávislost ve vnějších věcech je omezena MP ve prospěch jiného státu – nejsou plnými subjekty MP, nemají plnou způsobilost k právním úkonům
formy závislosti států: M protektorát, vazalita, kapitulační režimy, mandáty, poručenská území, nesamosprávná území – během posledních desetiletí vesměs odstraněny
státy jednotné a složené
- státy jednotné (unitární) – stát ve svých M stycích zastupovaný jediným ústředním orgánem (i státy federativní podle VP), je jediným subjektem MP
- státy složené – spojení dvou nebo více států, přičemž jak ústřední stát tímto spojením vznikající, tak i jednotlivé části složeného státu vystupují jako subjekty MP s různým rozsahem MP způsobilosti k právům a právním úkonům – druhy:
- monarchická unie
■ reálná unie – monarchické státy, které na základě svých ústav měly společného panovníka, určitý okruh společných věcí (např. R-U)
■ personální unie - dva monarchické státy měly společného panovníka z nahodilých důvodů – unie sama neměla MP subjektivitu – podobně jako v případě hospodářských nebo celních unií vzniklé na základě MS
- federace M povahy – spojení dvou nebo více států na základě společné ústavy – - subjektem MP je především ústřední stát, ústava ponechává i dílčím státům některé atributy MP osobnosti
- konfederace – sdružení dvou nebo více suverénních států na základě M smlouvy – tou se zřizuje společný orgán pro vyřizování určitých zahraničních věcí, většinou přechodné sdružení států před přetvořením ve federaci nebo před rozpadem
uznání státu
uznání – volní akt státu, kterým výslovně nebo mlčky reaguje na vznik nového státu
nelze zaměňovat s dílčími uznáními (hranic apod.)
MP řeší jen částečně – souvisí s politickou vůlí států ponechat si svobodu rozhodování o tom, zda uznají nebo neuznají nově vzniklý politický útvar
uznání státu nemá vliv na existenci státu jakožto subjektu MP, ale postavení neuznaného státu je obtížné
existující stát bere na vědomí, že nově vzniklý útvar je suverénním státem a rovnoprávným subjektem MP (deklaratorní charakter) a zároveň projevuje vůli vstoupit s takovým státem do pr. vztahů, které jdou dále než základní pr. a pov. států (konstitutivní charakter)
retroaktivní účinek – vztahuje se k okamžiku vzniku nového státu
- uznání de iure – plné, konečné a neodvolatelné
- uznání de facto – omezené a prozatímní – může vést k založení jakéhokoli právního poměru, který jde nad míru základních práv a povinností států, lze ho kdykoli odvolat nebo nahradit uznáním de iure, státy užívají, pokud potřebují rychle upravit svůj poměr k novému státu a přitom nemají důvěru k jeho trvání (případně si jeho existenci nepřejí)
uznání podle formy:
- výslovné – každý formální akt, kterým uznávající stát přímo vyhlašuje svou vůli druhý stát uznat
- mlčky (konkludentní) – oficiální akt uznávajícího státu implikující uznání nového státu (uznání jeho vlády, uzavření dohody, ne ale společná účast na M konferenci, v MO, ani podpis mnohostranné MS)
1991 – Deklarace o směrnicích při uznávání nových států (v souvislosti se vznikem nových států ve východní Evropě) – přijaly ji státy ES
uznání vlády (hlavy státu)
změna vlády je zásadně vnitřní věcí každého suverénního státu – má ale značný vliv na mezistátní styky - při násilné změně vlády – otázka zda nový orgán je oprávněn jednat za stát v M stycích – státy si nárokují právo o tom rozhodnout
ne pokud ke změně vlády došlo legální, ústavní cestou – oznámení a akt, kterým to ostatní státy berou na vědomí – jen zdvořilostní povahy
uznání de jure a de facto, výslovné a konkludentní, retroaktivní účinek
uznání vlády v exilu – za zcela výjimečných okolností – nová vláda je nucena dočasně vykonávat své funkce v zahraničí mimo vlastní území státu
uznání za povstalce
uznávající stát bere oficiálně na vědomí, že organizované hnutí části obyvatelstva se staví proti ústřední vládě, fakticky ovládá část státního území, zřídilo na tomto území nezávislou vládní moc a vede úspěšný ozbrojený boj s ústřední vládou
výslovně nebo mlčky (cizí státy vyhlásí neutralitu k danému V konfliktu)
povstalci se stávají subjekty MP v těchto směrech: akty jejich orgánů mají povahu aktů veřejné moci, legitimní válečné akce, oficiální styky s ostatními státy, M odpovědnost za výkon veřejné moci na svém území - podobné jako při vzniku státu, ale povstání je přechodným jevem - potlačí-li ústřední vláda povstání, zaniknou i jeho právní důsledky
uznání za válčící stranu
blízké institutu uznání a povstalce – liší kvantitativně: rozsáhlejší účinky - povinnost uznávajícího státu zachovat neutralitu, naopak uznání za povstalce umožňuje uznávajícímu státu podporovat ústřední vládu
uznání za národ
jen ojedinělé případy (1916-1918 – např. Češi, Slováci, Poláci) – státy přiznaly jejich reprezentativním organizacím povahu politických představitelů národa
jeho právní účinky byly nejasné, nepochybně zahrnovalo uznání jeho práva na sebeurčení (vytvoření vlastního státu), bylo neodvolatelné, nejasné zda uznávající stát je povinen napomáhat uskutečnění práva na sebeurčení
také právo chopit se zbraně za dosažení nezávislosti – právní účinky uznání za povstalce, ale rozdíl: reprezentativní orgány národa nevykonávaly veřejnou moc na žádné části území
uznání orgánů národně-osvobozeneckého hnutí
koloniální národy – po 2. sv. válce usilovaly o realizaci svého práva na sebeurčení
vedoucí těchto národně-osvobozeneckých hnutí – MP status podobný uznání za národ, povstalce nebo válčící stranu
po dosažení nezávislosti těchto národů a území uznaly tyto útvary i jejich vlády jako nově vzniklé státy
31. Zásady přátelských vztahů a spolupráce mezi státy
v nejobecnější podobě jsou obsaženy v Chartě OSN
VS OSN – rozvinulo a kodifikovalo v Deklaraci zásad MP (1970)
nejdůležitější část soudobého obecného MP, jeho normativní páteř
navzájem spolu souvisejí a nelze je stavět jednu proti druhé, zároveň je potřeba je vykládat a aplikovat vždy v kontextu s ostatními
zásada nepoužití síly
povinnost každého státu vystříhat se ve svých M stycích hrozby silou nebo použití síly, jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, tak i jiným způsobem, který je neslučitelný s cíli OSN
útočná válka zakládá zločin proti míru, zákaz propagandy jako způsobu přípravy agrese
zákaz použití síly za účelem porušení existujících M hranic (podobně i M demarkační linie), nebo jako řešení sporů o území nebo hranice
zákaz hrozby silou
zákaz ozbrojených represálii
zákaz organizování nepravidelných jednotek nebo ozbrojených band ke vtržení na území jiného státu, podněcování občanských nepokojů nebo teroristických aktů
zákaz okupovat vojensky území jiného státu, ostatní státy nesmí uznat za legální žádné takové územní zisky
k dodržování této povinnosti mohou přispět i nepřímo i některá jiná opatření států (odzbrojení, snížení M napětí a posílení důvěry mezi státy), měla by pokračovat jednání k uzavření univerzální M smlouvy o všeobecném odzbrojení pod účinnou M kontrolou
posilování systému kolektivní bezpečnosti předvídaného Chartou OSN
výjimky – případy legálního použití síly: výkon práva na sebeobranu, donucovací vojenské akce RB, použití vojenské síly regionální organizací po předchozím zmocnění RB (příp. i akce podniknuté na základě doporučení VS a národněosvobozenecký boj)
případ Nikaragua – MSD došel k závěru, že neexistuje pravidlo, které by dovolovalo výkon kolektivní sebeobrany třetím státem, aniž by ho o to požádala oběť domnělého útoku (ta musí předem také prohlásit, že byla napadena), zásada nezbytnosti a proporcionality (důležitý výsledek, ne prostředky)
zákaz použití síly má obyčejovou povahu – opinio iuris dovozena z Deklarace zásad MP
Zásada mírového urovnávání sporů
mírovými prostředky – tak, aby M mír a bezpečnost ani spravedlnost nebyly ohroženy
usilovat o brzké a spravedlivé urovnání - různé prostředky (vyjednávání, dobré služby, zprostředkování, vyšetřování, smírčí řízení, rozhodčí řízení, soudní řízení...)– vybrat podle okolností vzniku sporu a jeho povahy
během urovnávání sporu jsou státy povinny respektovat zásadu svrchované rovnosti
zákaz jednání, které by mohlo ztížit urovnání sporu, zhoršit M situaci nebo ohrozit M mír a bezpečnost
Zásada nevměšování
žádný stát, ani skupina států nemá právo vměšovat se přímo nebo nepřímo, z jakéhokoli důvodu, do vnitřních nebo vnějších záležitostí jiného státu
ozbrojená intervence – kvalifikovaná jako M zločin
zákaz použití hospodářských, politických nebo jiných opatření s cílem donutit jiný stát, aby podřídil výkon svých práv intervenujícímu státu nebo s cílem získat pro sebe výhody
zákaz organizovat, podněcovat, financovat nebo trpět na svém území podvratnou nebo ozbrojenou činnost namířenou k násilnému svržení vlády v jiném státě nebo k zasahování do občanské války na jeho území
zákaz použití síly za účelem zbavení jiného národa jeho identity (navíc i proti zásadě sebeurčení národů)
nepovažuje se: zásahy OSN, zejm. RB, proti státu, který ohrozil M mír
případ Nikaragua – MSD – zakázanou je taková intervence, která se dotýká záležitostí, o kterých má každý stát právo rozhodovat svobodně sám
rovněž obyčejová povaha
humanitární intervence – z důvodu hrubého porušování LP (porušení M míru) – pravomoc RB (Haiti, Somálsko), problémem pokud chybí souhlas RB (Kosovo) – argumentace vznikajícím obyčejovým právem (ale nesouhlas Ruska, Číny), není zásah proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti – problémem snadná zneužitelnost (nutné stanovení podmínek)
není porušení, pokud slouží k omezeným cílům a záměrům (záchrana rukojmích...)
Zásada spolupráce států
pro všechny státy obecný závazek navzájem spolupracovat a to bez ohledu na odlišnosti jejich politického, hospodářského a společenského zřízení
v různých sférách a bez diskriminace
při udržování M míru a bezpečnosti
při dodržování LP + odstraňování všech forem rasové diskriminace a náboženské nesnášenlivosti
na poli hospodářském, sociálním a kulturním, i v oblasti vědy a techniky – se zvláštním zřetelem pro potřeby rozvojových zemí
v souladu se zásadou svrchované rovnosti států a se zásadou nevměšování
jednat jednotlivě i společně s ostatními státy a v součinnosti s OSN
Zásada sebeurčení národů
všechny národy bez rozdílu mají právo svobodně rozhodovat, bez zasahování zvenčí, o svém politickém statusu
z ní vyplývá řada konkrétních povinností pro všechny státy – zejména pro koloniální mocnosti a cizí státy, které vykonávají nadvládu nad jinými národy
podrobení jakéhokoli národa cizí nadvládě je i porušením základních LP
každý koloniální stát musí ukončit své panství a závislým národům poskytnout svobodu a nezávislost – má přihlédnout ke svobodně vyjádřené vůli dotyčného národa
realizování: zřízením vlastního svrchovaného a nezávislého státu, svobodným sdružením nebo spojením s jiným svrchovaným státem, nebo svobodným rozhodnutí o jiném politickém statusu – takové rozhodnutí musí být učiněno vždy svobodně, bez nátlaku
stát nemůže kolonii považovat za součást svého území – má jiný status
v případě použití násilí vedoucí ke zbavení národa jeho práva ne sebeurčení – národ má právo postavit se proti takovému násilí a může požadovat od jiných států pomoc
mohou se jí dovolávat jen jednotlivé národy, ne národnostní menšiny – ty mohou požadovat kulturní, případně správní autonomii, ale ne oddělení od stávajícího státu
Zásada svrchované rovnosti
všechny státy mají rovná práva a jsou rovnými členy M společenství
každý stát má plnou suverenitu – právo svobodně si zvolit a rozvíjet své politické, společenské, hospodářské a kulturní zřízení, uzemní celistvost a politická nezávislost jsou neporušitelné
povinnosti států: respektovat osobnost jiných států, plnit poctivě své M závazky a žít v míru s ostatními státy
Zásada poctivého dodržování závazků
stát je povinen poctivě plnit závazky, které převzal v souladu v Chartou OSN, své závazky z platných M smluv a závazky obsažené v obecně uznaných zásadách a normách obyčejového MP
Helsinské zásady (1975 - KBSE)
1975 – Deklarace zásad řídících vztahy mezi účastnickými státy
1. svrchovaná rovnost a respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti
2. zdržení se hrozby silou nebo použití síly
3. neporušitelnost hranic
4. územní celistvost států
5. mírové urovnávání sporů
6. nevměšování do vnitřních záležitostí
7. respektování LP a ZS
8. rovná práva a sebeurčení národů
9. spolupráce mezi státy
10. poctivé plnění závazků podle MP
obsah v zásadě shodný s Deklarací OSN – liší s jen počtem zásad – navíc neporušitelnost hranic a územní celistvosti státu, podrobněji rozpracována zásada respektování LP- postup v souladu s cíli a zásadami Charty OSN a se Všeobecnou deklarací LP a budou plnit své závazky z M deklarací a dohod (i LP)
VS OSN – rozvinulo a kodifikovalo v Deklaraci zásad MP (1970)
nejdůležitější část soudobého obecného MP, jeho normativní páteř
navzájem spolu souvisejí a nelze je stavět jednu proti druhé, zároveň je potřeba je vykládat a aplikovat vždy v kontextu s ostatními
zásada nepoužití síly
povinnost každého státu vystříhat se ve svých M stycích hrozby silou nebo použití síly, jak proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu, tak i jiným způsobem, který je neslučitelný s cíli OSN
útočná válka zakládá zločin proti míru, zákaz propagandy jako způsobu přípravy agrese
zákaz použití síly za účelem porušení existujících M hranic (podobně i M demarkační linie), nebo jako řešení sporů o území nebo hranice
zákaz hrozby silou
zákaz ozbrojených represálii
zákaz organizování nepravidelných jednotek nebo ozbrojených band ke vtržení na území jiného státu, podněcování občanských nepokojů nebo teroristických aktů
zákaz okupovat vojensky území jiného státu, ostatní státy nesmí uznat za legální žádné takové územní zisky
k dodržování této povinnosti mohou přispět i nepřímo i některá jiná opatření států (odzbrojení, snížení M napětí a posílení důvěry mezi státy), měla by pokračovat jednání k uzavření univerzální M smlouvy o všeobecném odzbrojení pod účinnou M kontrolou
posilování systému kolektivní bezpečnosti předvídaného Chartou OSN
výjimky – případy legálního použití síly: výkon práva na sebeobranu, donucovací vojenské akce RB, použití vojenské síly regionální organizací po předchozím zmocnění RB (příp. i akce podniknuté na základě doporučení VS a národněosvobozenecký boj)
případ Nikaragua – MSD došel k závěru, že neexistuje pravidlo, které by dovolovalo výkon kolektivní sebeobrany třetím státem, aniž by ho o to požádala oběť domnělého útoku (ta musí předem také prohlásit, že byla napadena), zásada nezbytnosti a proporcionality (důležitý výsledek, ne prostředky)
zákaz použití síly má obyčejovou povahu – opinio iuris dovozena z Deklarace zásad MP
Zásada mírového urovnávání sporů
mírovými prostředky – tak, aby M mír a bezpečnost ani spravedlnost nebyly ohroženy
usilovat o brzké a spravedlivé urovnání - různé prostředky (vyjednávání, dobré služby, zprostředkování, vyšetřování, smírčí řízení, rozhodčí řízení, soudní řízení...)– vybrat podle okolností vzniku sporu a jeho povahy
během urovnávání sporu jsou státy povinny respektovat zásadu svrchované rovnosti
zákaz jednání, které by mohlo ztížit urovnání sporu, zhoršit M situaci nebo ohrozit M mír a bezpečnost
Zásada nevměšování
žádný stát, ani skupina států nemá právo vměšovat se přímo nebo nepřímo, z jakéhokoli důvodu, do vnitřních nebo vnějších záležitostí jiného státu
ozbrojená intervence – kvalifikovaná jako M zločin
zákaz použití hospodářských, politických nebo jiných opatření s cílem donutit jiný stát, aby podřídil výkon svých práv intervenujícímu státu nebo s cílem získat pro sebe výhody
zákaz organizovat, podněcovat, financovat nebo trpět na svém území podvratnou nebo ozbrojenou činnost namířenou k násilnému svržení vlády v jiném státě nebo k zasahování do občanské války na jeho území
zákaz použití síly za účelem zbavení jiného národa jeho identity (navíc i proti zásadě sebeurčení národů)
nepovažuje se: zásahy OSN, zejm. RB, proti státu, který ohrozil M mír
případ Nikaragua – MSD – zakázanou je taková intervence, která se dotýká záležitostí, o kterých má každý stát právo rozhodovat svobodně sám
rovněž obyčejová povaha
humanitární intervence – z důvodu hrubého porušování LP (porušení M míru) – pravomoc RB (Haiti, Somálsko), problémem pokud chybí souhlas RB (Kosovo) – argumentace vznikajícím obyčejovým právem (ale nesouhlas Ruska, Číny), není zásah proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti – problémem snadná zneužitelnost (nutné stanovení podmínek)
není porušení, pokud slouží k omezeným cílům a záměrům (záchrana rukojmích...)
Zásada spolupráce států
pro všechny státy obecný závazek navzájem spolupracovat a to bez ohledu na odlišnosti jejich politického, hospodářského a společenského zřízení
v různých sférách a bez diskriminace
při udržování M míru a bezpečnosti
při dodržování LP + odstraňování všech forem rasové diskriminace a náboženské nesnášenlivosti
na poli hospodářském, sociálním a kulturním, i v oblasti vědy a techniky – se zvláštním zřetelem pro potřeby rozvojových zemí
v souladu se zásadou svrchované rovnosti států a se zásadou nevměšování
jednat jednotlivě i společně s ostatními státy a v součinnosti s OSN
Zásada sebeurčení národů
všechny národy bez rozdílu mají právo svobodně rozhodovat, bez zasahování zvenčí, o svém politickém statusu
z ní vyplývá řada konkrétních povinností pro všechny státy – zejména pro koloniální mocnosti a cizí státy, které vykonávají nadvládu nad jinými národy
podrobení jakéhokoli národa cizí nadvládě je i porušením základních LP
každý koloniální stát musí ukončit své panství a závislým národům poskytnout svobodu a nezávislost – má přihlédnout ke svobodně vyjádřené vůli dotyčného národa
realizování: zřízením vlastního svrchovaného a nezávislého státu, svobodným sdružením nebo spojením s jiným svrchovaným státem, nebo svobodným rozhodnutí o jiném politickém statusu – takové rozhodnutí musí být učiněno vždy svobodně, bez nátlaku
stát nemůže kolonii považovat za součást svého území – má jiný status
v případě použití násilí vedoucí ke zbavení národa jeho práva ne sebeurčení – národ má právo postavit se proti takovému násilí a může požadovat od jiných států pomoc
mohou se jí dovolávat jen jednotlivé národy, ne národnostní menšiny – ty mohou požadovat kulturní, případně správní autonomii, ale ne oddělení od stávajícího státu
Zásada svrchované rovnosti
všechny státy mají rovná práva a jsou rovnými členy M společenství
každý stát má plnou suverenitu – právo svobodně si zvolit a rozvíjet své politické, společenské, hospodářské a kulturní zřízení, uzemní celistvost a politická nezávislost jsou neporušitelné
povinnosti států: respektovat osobnost jiných států, plnit poctivě své M závazky a žít v míru s ostatními státy
Zásada poctivého dodržování závazků
stát je povinen poctivě plnit závazky, které převzal v souladu v Chartou OSN, své závazky z platných M smluv a závazky obsažené v obecně uznaných zásadách a normách obyčejového MP
Helsinské zásady (1975 - KBSE)
1975 – Deklarace zásad řídících vztahy mezi účastnickými státy
1. svrchovaná rovnost a respektování práv vyplývajících ze svrchovanosti
2. zdržení se hrozby silou nebo použití síly
3. neporušitelnost hranic
4. územní celistvost států
5. mírové urovnávání sporů
6. nevměšování do vnitřních záležitostí
7. respektování LP a ZS
8. rovná práva a sebeurčení národů
9. spolupráce mezi státy
10. poctivé plnění závazků podle MP
obsah v zásadě shodný s Deklarací OSN – liší s jen počtem zásad – navíc neporušitelnost hranic a územní celistvosti státu, podrobněji rozpracována zásada respektování LP- postup v souladu s cíli a zásadami Charty OSN a se Všeobecnou deklarací LP a budou plnit své závazky z M deklarací a dohod (i LP)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)