Hledejte v chronologicky řazené databázi studijních materiálů (starší / novější příspěvky).

30. Kolektivní donucovací opatření, zejména akce Rady bezpečnosti

sankce RB OSN
největším nebezpečím stability MS – nedovolené použití ozbrojené síly některým státem vůči jiným státům – narušení míru a M bezpečnosti
systém kolektivní bezpečnosti – zaručuje, že ani vojensky velmi silný útočník nezůstane nepotrestán – nejpříhodnější místo – univerzální politická organizace: OSN – operativnost, reprezentativnost i účinnost, vojenské a finanční prostředky jí musí poskytnout členské státy
postup RB:
- určí, zda došlo k ohrožení míru, porušení míru nebo úročnému činu (čl. 39 Charty)
zjištění faktické situace – problém odlehlosti, tendenčních výpovědí stran, nepřítomnost pozorovatelů – předpoklad, že bude označen agresor – za studené války vzhledem k právu veta mocností RB často neschopna rozhodnout
- může doporučit státům prozatímní opatření, aby se předešlo zhoršení situace (čl. 40)
nemá charakter donucovacího opatření – není závislé na označení agresora, ovšem neochota státu ve sporu provést takové opatření může být hodnoceno jako chování ohrožující M mír
- rozhodne o opatřeních bez použití síly, příp. vyzve členy OSN, aby taková opatřen provedli (čl 39 a 40)
charakter kolektivního donucovacího postupu, RB k nim vyzve jménem M společenství, většinou, když hrozba je potenciální, rozhodnutí RB o kolektivních opatřeních jsou závazná nejen pro členy, ale jsou vynutitelná i vůči nečlenům, zavazují i odborné MO přidružené k OSN, státy jsou povinny zajistit, aby fyzické a právnické osoby v jejich jurisdikci donucovací opatření respektovaly
formy opatření: úplné nebo částečné přerušení hospodářských styků, železničních, námořních, leteckých, poštovních spojů a přerušení diplomatických styků – realizace svěřena jednotlivým státům a jejich účinnost je závislá na uplatňováním každým z nich, pokud jim při jejich uplatňování vzniknou problémy, mají se poradit RB
limity – většinou opatření neúčinná, projevem pouze utrpení obyvatelstva – humanizace (ropa za potraviny)
nutným předpokladem provádění donucení je recepce rozhodnutí RB do VP (povinnosti možno ukládat jen na základě zákona)
problémem také vznik ztrát státům provádějící donucení – nemají právo na odškodnění
- pokud taková opatření nedostatečná – může podniknout ozbrojené akce, které považuje nutné k udržení nebo obnovení M míru a bezpečnosti (čl. 42)
pokud by se mírnější opatření minula účinkem (ale může v případě nutnosti použít jako první prostředek)
pro poskytnutí ozbrojených sil, služeb a pomoci státy je zapotřebí zvláštních dohod mezi nimi a RB (zatím neuzavřena žádná, vždy ad hoc), neschází se ani Vojenský štábní výbor (má odpovídat za řízení ozbrojených sil poskytnutých RB)- tím trpí účinnost
ozbrojený zásah RB – není porušením zákazu použití síly, protože jde o odpověď M společenství na M zločin, na rozdíl od kolektivní sebeobrany mají akce RB ofenzivní povahu, nemusí být ukončeny v okamžiku, kdy sankcionovaný stát upustí od protiprávního jednání, ale lze jimi vynutit i splnění odpovědnostní povinnost či podmínky stanovené mu RB (omezená ozbrojen á opatření RB proti Iráku po skončení jeho agrese v Kuvajtu)
RB může provést donucovací akce i prostřednictví oblastních dohod nebo orgánů, pokud lze její činnost sloučit s cíli a zásadami OSN a jsou-li pro provedení vhodné – podléhají potom RB
vzhledem k bipolaritě – RB se usnesla na ozbrojených opatřeních jen dvakrát: v Koreji (1950, napomohla neúčast SSSR na jednání RB – prošlo konstatování aktu agrese KLDR proti Korejské republice, síly poskytnuté členskými státy RB svěřila pod velení USA) a v Iráku (1991, po jeho vpádu do Kuvajtu a pokusu o anexi, RB zmocnila k provedení vojenské operace M společenství – řídily USA) - RB tedy používá delegace na M společenství, ale může také provést donucovací opatření prostřednictvím regionálních dohod nebo organizací – - ty podléhají při zásahu RB a nemohou užít síly bez jejího zmocnění
mírové operace OSN – je třeba striktně odlišit od aktů donucení RB – nemají donucovací povahu, nasazení mezinárodních vojenských jednotek (modrých přileb) řízených RB v oblastech M krizí – cílem je udržet M mír ve spolupráci se všemi stranami v daném konfliktu – konsenzuální charakter, vysílány na základě doporučení RB, zúčastněné státy musí souhlasit, jednotky nesmějí zasahovat do konfliktu a zbraní mohou použít jen k nutné obraně, funkce: pozorovatelskou, nárazníku, policejní, garanta humanitární pomoci
problémem donucovací opatření bez zmocnění RB – Kosovo, Afghánistán – neschváleno ani a posteriori, ale zároveň ani neodsouzeno – otázka, kde k tomu vzali mandát – legitimní protože nečinnost by povzbudila státy k dalšímu porušování (konkludentní uznání)
ještě problematičtější – zásah v Iráku v r. 2003 – krize systému kolektivní bezpečnosti OSN

29. Sebeobrana

sebeobrana (legitimní obrana)
každé právní společenství musí být schopno účinně bránit fyzickou existenci a integritu svých subjektů – nesmí znemožnit napadenému subjektu, aby se mohl bez negativních právních následků ihned bránit
reakce organizovaného MS bývá pomalejší než ve VP
důležité právo na kolektivní sebeobranu – kompenzace faktické nerovnosti států
právo na sebeobranu je přirozené, bytostní – nemůže být upřeno státům pozitivním MP

- výkon práva na sebeobranu podléhá řadě právních podmínek a následné kontrole jejich splnění (legitimní obrana)
o právu na sebeobranu lze mluvit až od přijetí Briand-Kelloggova paktu (1928) (zákaz útočné války jako prostředku národní politiky)
dříve pouze přirozenoprávní koncepce spravedlivé války (bellum iustum)

- naléhavá a neodvolatelná nutnost sebeobrany, která neponechává žádnou možnost volby prostředků ani okamžik k úvaze (případ lodi Caroline z r. 1837 – USA a VB)

- jen proti aktuálnímu ozbrojenému útoku a smí jí vést jen přímá oběť (s výhradou kolektivní sebeobrany)
důležitá definice agrese: použití ozbrojené síly státem proti svrchovanosti, územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu
sporná je oprávněnost sebeobranného opatření proti nezapočatému, avšak bezprostředně hrozícímu ozbrojenému útoku (pro: první útok mění postavení sil na bitevním poli, proti: možnost zneužití) – příkladem zahájení šestidenní války Izraelem

- provést okamžitě (meze – napadený stát někdy není schopen adekvátně reagovat)

- je právem ne povinností, ale strpění útoku neznamená zhojení protiprávnosti útoku, žádná dohoda mezi napadeným státem a agresorem nevyvolá právní účinky (porušení kogentní normy)

- přiměřenost povaze a rozsahu útoku – na omezený hraniční incident nelze odpovědět totálním vpádem, na konvenční zbraně nelze reagovat strategickými nukleárními zbraněmi

- defenzivní charakter – požadavek ukončení, pokud je zastaven ozbrojený útok nebo pokud RB učiní opatření k udržení M míru a bezpečnosti (defenzivnost není stanovena územně)
kogentnost zákazu použití síly – do kategorie postižených států patří nejen přímá oběť ale i ostatní státy -> právo na kolektivní sebeobranu – musí být splněny ještě další podmínky:
- přímá oběť agrese musí veřejně deklarovat, že byla napadena
- přímá oběť musí jiné státy o vojenskou pomoc požádat
třetí státy disponují právem kolektivní sebeobrany, ve spojeneckých smlouvách mohou ovšem převzít povinnost (NATO)
právo sebeobrany – výjimka ze zákazu použití síly a hrozby silou (okolnost vylučující protiprávnost)
Charta OSN výkon práva na sebeobranu dále zúžila – začlenění do mechanismů kolektivní bezpečnosti, podřízení dohledu i přímému vlivu RB – čl 51:
- Dokud RB neučiní opatření k udržení M míru a bezpečnosti – právo státu na sebeobranu (i kolektivní)
- stát musí o svých opatření při výkonu ihned informovat RB
- od chvíle kdy RB učiní opatření k udržení M míru a bezpečnosti – výkon práva je podřízen její rozhodovací a koordinační pravomoci založené kapitolou VII Charty - - rozhodný okamžik účinného prosazení (princip efektivity)

28. Retorze a represálie

retorze
mírnější forma protiopatření – zůstávají v mezích MP, stát nepřekračuje své kompetence
retorzní opatření nicméně ohrožují faktické zájmy donucovaného státu, jsou způsobilé tento stát citelně poškodit
z praxe lze odvodit omezení: retorze jakožto reakce na porušení práva má povahu výkonu práva, donucovaný stát ji musí strpět – ne pokud by šlo o zneužití práva – např. pokud by opatření bylo zjevně nepřiměřené povaze a závažnosti prvotního protiprávního chování – - pak by donucovaný stát považoval retorzi za nevlídný akt a reagoval by na něj patrně dalším nevlídným aktem – riziko eskalace
příklady retorzních opatření: jednostranné přerušení negociací o smlouvě, kterou donucovaný stát považuje za důležitou, odvolání chystané návštěvy na vysoké úrovni, odvolání velvyslance „za účelem konzultací“, odepření přislíbené podpory při hlasování o volbě do určitého orgánu MO, odmítnutí nebo zdlouhavé projednávání víz občanů státu, prohlášení diplomatických zástupců za „personae non gratae“, přerušení diplomatických styků, odmítnutí účasti na prestižní události (OH, slavnostní inaugurace hlavy státu)

represálie
směřují také proti státu, který porušil svůj M závazek, ale překračují hranice MP – ovšem okolnost, že jde o protiopatření proti M protiprávnímu chování vylučuje jejich protiprávnost
z obyčejové praxe vyplynula řada pravidel, jimiž se stát, který uplatňuje represálie, musí řídit:
- musí být prováděny v dobré víře
- má jim předcházet marná výzva k ukončení protiprávní chování či k odčinění způsobené škody (hlavně v souvislosti s ozbrojenými)
- přiměřenost – odráží se v ní požadavek vzájemnosti, nepřiměřené represálie nemohou být kvalifikované jako okolnost vylučující protiprávnost – mohou vyvolat kontrarepresálie – ty budou po právu, pokud by splňovaly podmínky pro represálie; přiměřenost ale neznamená totožnost – akce a reakce se velmi často budou jevově výrazně lišit (nemusí být in kind)
- výkon musí být ukončen ihned poté, co bylo dosaženo jejich záměru

ke klasickým pravidlům shrnutých arbitrážním nálezem ve věci Naulilaa 1928) se postupně připojili podmínky další:
- zákaz ozbrojených represálii – stane-li se stát obětí protiprávního chování s použitím síly – pak může využít práva sebeobrany, ne ozbrojených represálií
- zákaz opatření, která jsou v rozporu s kogentními normami (viz zákaz represálií v oblasti humanitárního práva)
- nelze pokud existují jiné prostředky zjednání nápravy (subsidiární charakter) – má-li postižený stát možnost předložit k rozhodnutí M orgánu, pak nesmí vykonat represálie dříve než M orgán rozhodne a než se prokáže, že druhá strana nemíní jeho rozhodnutí respektovat, stejně tak nesmí vykonat represálie pokud mu MP nabízí jiný prostředek nápravy viz případ Diplomatického personálu USA v Teheránu

ekonomické represálie – poměrně účinné
- embargo – dříve zadržení lodí donucovaného státu v přístavu donucujícího státu, dnes částečný nebo úplný zákaz vývozu (typicky vojenského materiálu) do donucovaného státu v situaci, kdy k tomu byl donucující stát povinen podle M smlouvy (ropné embargo arabských států v r. 1973 proti některým státům spolupracujícím s Izraelem)
- bojkot – zákaz dovozu ze státu, který porušil MP

donucení – zřídka povaha jediného protiopatření, většinou kombinace retorzí a repreasálii
účinnost obchodních a hospodářských represálií stoupá s počtem států, které tlak vykonávají společně – kolektivní embargo Argentiny kvůli útoku na Falklandy (rozhodnutí Rady EHS)
Návrh článků o odpovědnosti států za mezinárodně protiprávní chování – namísto pojmů retorze a represálie používá pojem protiopatření – kroky, které by za normálních okolností představovaly porušení M závazků, ale protože slouží k vynucení M odpovědnosti státu, je jejich M protiprávnost vyloučena
podmínky podle Návrhu:
- nenásilnost
- cílem výlučně odpovědný stát (ne třetí strana)
- opatření dočasné povahy – ukončení po dosažení jejich cíle
- přiměřenost
- nelze jimi porušovat podstatné MP závazky (hlavně kogentní normy obecného MP)

27. Přímé donucení v MP

donucení v právu – legální mechanismy nátlaku na subjekty právního řádu s cílem zajistit, aby respektovaly jeho normy
v MP není centrální výkonná moc – prvek decentralizace donucovacích systémů (svépomoc) – faktická nerovnost – nicméně rozvoj MP směřoval ke snížení vlivů faktických mocenských faktorů:
- podmínky, meze a okolnosti uplatnění donucení omezující volnostní sféru donucovací států
- donucovací postupy při nichž jako aktivně legitimované nejen přímo poškozené státy, ale i jejich reprezentativní institucionalizovaná společenství (zejména MO)
návaznost na zákaz použití síly a hrozby silou – vyloučení takové formy nátlaku, zůstává legitimní jen jako odpověď na takové porušení kogentní normy
donucovaný stát – může pociťovat jako ohrožení své suverenity a reagovat odvetnými kroky – - snaha předejít: mechanismy kolektivní bezpečnosti - proti individuálnímu porušiteli mobilizuje celé MS nebo jeho část
donucení cílí k tomu, aby se donucovaný stát choval tak, jak očekává donucující stát (jinak by se tak nechoval) – donucení se aplikuje v situaci M sporu
rozvoj institutu mírového urovnání M sporů – ústup donucení do pozadí
váže se k normám M odpovědnosti
donucení směřuje proti státu, který se dopustil M protiprávního jednání, v praxi ale uplatňují nátlak i státy, které se cítí poškozeny ve faktických zájmech, i když nedošlo k M protiprávnímu jednání – nevlídný akt – donucení jako reakce na něj není M protiprávní
donucení - přímý nátlak, odpovědnost - nepřímý nátlak

klasifikace donucovacích opatření
- dovolená (snížení rozvojové pomoci) a nedovolená (nepřiměřené nebo ozbrojené represálie)
- opatření bez použití síly (upozornění nebo varování, pozastavení práv, výsad či hlasovacího práva) a opatření s použitím síly (v sebeobraně, některé kolektivní akce RB proti agresorovi), protiprávní i varování, které by obsahovalo hrozbu silou
donucení s použitím ozbrojené síly a donucení s použitím jiné formy síly (uzavření hranic)
- individuální a kolektivní donucení (větší efektivnost, oslabuje současný prvek svépomoci, nejlépe se hodí pro MO), může ale provádět i skupina států (kolektivní sebeobrana)
- podle oblasti vztahů – diplomatická (přerušení diplomatických styků), ekonomická (zastavení dodávek zboží), komunikační (přerušení dopravních styků) aj. (účast na OH)
- protiopatření – postižený stát vůči státu, který se dopustil M protiprávního chování a sankce – uplatňuje M společenství ve jménu ochrany společných základních hodnot

znaky donucení
- opatření reagující na M protiprávní chování, směřuje proti subjektu, který se ho dopustil
právně relevantní nejsou formy nátlaku k ofenzivnímu prosazení zájmů států ani formy
odvety jako odpovědi na nevlídný akt
nátlaková akce útočící na faktické zájmy (retorze) nebo do oprávněné sféry takového subjektu (represálie)
- všechny formy donucení – obecný účel donutit určitý subjekt respektovat normy MP; konkrétní záměry donucujících států se liší případ od případu (aby zanechal protiprávního chování, reparoval, vyvaroval se dalšího protiprávního chování, akceptoval prostředek mírového urovnání sporu)
- forma donucení – závisí na povaze a závažnosti porušení (kogentní nebo dispozitivní norma), na rozsahu vzniklé škody a na míře ochoty spolupracovat
někdy postačí verbální nátlak (upozornění, varování), jindy potřeba použít ozbrojené síly (sebeobrana)
- splňuje-li donucení náležitosti dané MP – výkon práva – odpovídá povinnostem donucovaného státu taková opatření strpět

26. Odpovědnost státu za činnost nezakázanou MP

svrchované státy mohou činit vše co MP nezakazuje – pokud poruší nesou odpovědnost a jsou povinny odčinit vzniknou újmu
chovají-li způsobem, který MP nezakazuje – stěží toto chování založí povinnost odčinit případnou škodu

VP řády znají odpovědnost za škody způsobené vysoce nebezpečnou činností – na ideji solidarity – nelze je zakázat (užitek), ale není možné, aby následky nesly oběti – objektivní odpovědnost (motivace k maximální opatrnosti) – v obecném MP zatím výjimkou:
- mírové využívání jaderné energie
- znečišťování moře ropou aj. škodlivými látkami
- provoz nadzemních dopravních prostředků (zvláště kosmických objektů)
režim přísné odpovědnosti upravují mnohostranné úmluvy; státy odpovídají až druhotně – za porušení závazku bdělosti (nedohlédly na provozovatele) – viz Průliv Korfu
často jako důkaz existence – soudní a arbitrážní rozhodnutí, v praxi států jen minimum (např. SSSR odmítl uznat odpovědnost za Černobyl)

Deklarace konference OSN o ŽP (1972) – typické soft-law – dosud se nezformovala obyčejová pravidla obecného MP – státy přebírají tuto odpovědnost na základě M smlouvy
zformování obyčeje brání:
- četnost a rozsah škod nejsou tak velké a pravidelné
- v M společenství se dosud nerozvinula potřeba solidarity (která by přiměla státy odškodnit oběti mimo jeho jurisdikci nebo dokonce jiné státy)
- pouze vznik škody a příčinná souvislost mezi ní a danou činností – může založit podle jednotlivých úmluv povinnost odškodnit – v souvislosti s ochranou ŽP – potřeba zodpovědět některé otázky: kdo je oprávněný subjekt odškodnění? jakou formu má odškodnění mít? co je škodou na ŽP? také otázka tzv. prahu a stropu škody (minimální a maximální rozsah odškodnění – - předmětem odškodnění jen značná nebo závažná škoda)
- primární odpovědnost provozovatele a sekundární státu

komise pro MP – návrh: závazky preventivního charakteru (Návrh článků o zabránění škodám) – vztahuje se na činnost, které nesou s sebou riziko způsobení významné škody překračující hranice (osobám, na majetku nebo ŽP) – kombinace míry rizika a rozsahu hrozících škod
obsahuje principy bělosti, náležité péče a předběžné opatrnost
návrh článků ukládá státům primárně povinnost zabránit významné přeshraniční škodě, pokud to není možné (sekundárně), aby alespoň alespoň riziko vzniku škody minimalizovaly
stát má povinnost nebezpečnou činnost na svém území kontrolovat – režim úředního povolení, dále má také povinnost notifikovat včas okolním státům výskyt rizika i jeho vyhodnocení – konzultace s cílem nelézt ohledně preventivních opatření přijatelné řešení - - zásada spravedlivé rovnováhy zájmů
počítá se i s povinnost informovat veřejnost
nenadálá událost – povinnost vypracovat pro takové situace nouzové plány a neprodleně její výskyt notifikovat okolním státům