Pro zprovoznění počítačové sítě jsou zapotřebí minimálně dva osobní počítače, s potřebným programovým vybavením (nejlépe Microsoft Windows, Novell, Linux …) a hardwarovým vybavením do kterého patří síťová karta, při propojení více PC to bude i Hub.
Návrh počítačové sítě:
Účel sítě - k čemu má síť sloužit (jaká data budou přenášena, v jakém množství, která data je třeba sdílet, atd.)
Logická struktura sítě:
Rozmístění jednotlivých technických zařízení (kolik počítačů a kde budou umístěny s výhledem na možné rozšíření sítě; tiskárny - síťové a jejich umístění, skenery aj. zařízení).
Návrh kabeláže.
Návrh typu sítě - peer to peer nebo klient/server.
Sdílení prostředků - které prostředky, jak (úplně či částečně) a odkud budou sdílené.
Schéma sítě - grafické znázornění počítačové sítě (umístění počítačů, kabeláže, rozbočovačů aj. technických zařízení, včetně zásuvek a ochranných lišt, atd.).
Technické prostředky - zakoupení všech potřebných technických prostředků
Programové vybavení - pochopitelně že v souladu s licenčními podmínkami.
Instalace technických prostředků.
Instalace programového vybavení.
Nastavení sítě.
Sdílení prostředků.
Ochrana sítě.
Malá počítačová síť
Pod pojmem malá počítačová síť se rozumí síť, ať již v kanceláři ve firmě či doma, kde počet počítačů většinou nepřesahuje pět až deset kusů.
7. Přenosové a přístupové metody
7. Přenosové a přístupové metody
Přenosové metody dělíme pro sítě LAN, podle počtu cílových uzlů, ke kterým je cílový paket směřován.
Unicast
Paket je posílán od zdroje informace na definované místo určené v síti. Vysílací zdrojová stanice musí určit cílovou stanici její adresou. Následně je paket odeslán do sítě, která se musí postarat o doručení předmětného paketu cílové stanici v síti.
Multicast
Spočívá v odeslání určeného paketu předem určené podmnožině uzlů v síti. Zdrojový uzel sítě adresuje paket s použitím zvláštní adresy, která je použita v sítí k vytvoření kopií paketu a k odeslání těchto kopií každému přijímacímu uzlu, jehož adresa je součástí určené podmnožiny uzlů.
Broadcast
Používá se k odeslání paketu všem uzlům v síti. Paket je speciální adresou a jeho úlohou je, aby se vytvořila kopie paketu a byla odeslána všem uzlům v síti.
Přístupové metody
Při práci v síti mohou všichni uživatelé přijímat zprávy najednou. U vysílání zprávy je však nutno zajistit, aby na přenosovém mediu (kabel) byla současně zpráva pouze od jednoho uživatele. Jinak by mohlo dojít ke kolizím a tedy vzájemnému rušení, případně zkreslování odesílaných zpráv.
Úkolem přístupové metody je zajištění odesílání dat pouze jednomu uživateli sítě. V současné době se používají dvě základní přístupové metody.
CSMA/CD
V této metodě je zjišťován stav na sběrnici u jednotlivých připojených počítačů (stanic). V případě, že některá ze stanic vysílá, jsou ostatní stanice zablokované do té doby, než je sběrnice opět volná. Po jejím uvolnění může jiná stanice (čekající) odesílat data. Čeká-li na vysílání více stanic, pak může dojít při vysílání ke kolizi a i ke ztrátě dat – metoda kolizní. Čím více je síť zatížená, tím více vzrůstá riziko kolize a výkon sítě rapidně klesá (lze odstranit až tzv. dodatečným sledováním sběrnice – každá vysílací stanice současně sleduje i stav sběrnice). V okamžiku, kdy je vysílaný signál odlišný od signálu na sběrnici, je tento stav vyhodnocen jako kolizní a vysílání je zastaveno.
Token Passing
Tato metoda používá předávání vysílacího práva. V praxi to znamená, že stanice může svá data odesílat do sítě, až v tom okamžiku, kdy získá tzv. vysílací právo (token). Odesílání je pomocí paketů. Výhodou je zaručení (po určité době) získání práva k vysílání. Vhodné pro řízení technologických procesů, kde je vyžadována práce v reálném čase. Osvědčuje se u sítí s kruhovou topologií.
Přenosové metody dělíme pro sítě LAN, podle počtu cílových uzlů, ke kterým je cílový paket směřován.
Unicast
Paket je posílán od zdroje informace na definované místo určené v síti. Vysílací zdrojová stanice musí určit cílovou stanici její adresou. Následně je paket odeslán do sítě, která se musí postarat o doručení předmětného paketu cílové stanici v síti.
Multicast
Spočívá v odeslání určeného paketu předem určené podmnožině uzlů v síti. Zdrojový uzel sítě adresuje paket s použitím zvláštní adresy, která je použita v sítí k vytvoření kopií paketu a k odeslání těchto kopií každému přijímacímu uzlu, jehož adresa je součástí určené podmnožiny uzlů.
Broadcast
Používá se k odeslání paketu všem uzlům v síti. Paket je speciální adresou a jeho úlohou je, aby se vytvořila kopie paketu a byla odeslána všem uzlům v síti.
Přístupové metody
Při práci v síti mohou všichni uživatelé přijímat zprávy najednou. U vysílání zprávy je však nutno zajistit, aby na přenosovém mediu (kabel) byla současně zpráva pouze od jednoho uživatele. Jinak by mohlo dojít ke kolizím a tedy vzájemnému rušení, případně zkreslování odesílaných zpráv.
Úkolem přístupové metody je zajištění odesílání dat pouze jednomu uživateli sítě. V současné době se používají dvě základní přístupové metody.
CSMA/CD
V této metodě je zjišťován stav na sběrnici u jednotlivých připojených počítačů (stanic). V případě, že některá ze stanic vysílá, jsou ostatní stanice zablokované do té doby, než je sběrnice opět volná. Po jejím uvolnění může jiná stanice (čekající) odesílat data. Čeká-li na vysílání více stanic, pak může dojít při vysílání ke kolizi a i ke ztrátě dat – metoda kolizní. Čím více je síť zatížená, tím více vzrůstá riziko kolize a výkon sítě rapidně klesá (lze odstranit až tzv. dodatečným sledováním sběrnice – každá vysílací stanice současně sleduje i stav sběrnice). V okamžiku, kdy je vysílaný signál odlišný od signálu na sběrnici, je tento stav vyhodnocen jako kolizní a vysílání je zastaveno.
Token Passing
Tato metoda používá předávání vysílacího práva. V praxi to znamená, že stanice může svá data odesílat do sítě, až v tom okamžiku, kdy získá tzv. vysílací právo (token). Odesílání je pomocí paketů. Výhodou je zaručení (po určité době) získání práva k vysílání. Vhodné pro řízení technologických procesů, kde je vyžadována práce v reálném čase. Osvědčuje se u sítí s kruhovou topologií.
8. Optické počítačové sítě
Optická distribuovaná síť FDDI (Fiber Distributed Data Interface) je síť s rychlostí 100 Mbit/s distribuovaným řízením, založená na dvojitém kruhovém propojení pomocí optického kabelu. Tento typ sítě byl navržen pro vysokorychlostní páteřní technologie, neboť podporuje větší vzdálenosti než kabelové rozvody.
FDDI používá topologii dvojitého kruhu, kde provoz na každém kruhu směřuje v opačném směru (protirotace). Jeden kruh je jako primární a druhý jako sekundární. Při běžném provozu je pro přenos dat použit primární okruh, zatímco sekundární je ve stavu pohotovosti.
Technologií FDDI je možno postavit síť s celkovou délkou 200 km a maximálním odstupem jednotlivých stanic 2 km. Maximální počet připojených stanic v jednom segmentu je stanoven na 500.
Způsob práce sítě
Má-li stanice data k odeslání, musí nejdříve zachytit a odstranit z kruhu cirkulující token a nahradit jej datovým rámcem obsahujícím adresu cílové stanice. Rámec pak postupuje do FDDI kruhu, každá stanice kontroluje cílovou adresu v paketu, ale jenom odpovídající cílová stanice rámec akceptuje. Když vysílající stanice přijme zpět svůj původní rámec, odstraní jej z kruhu a opět vypustí volný token.
Předpokládejme síť pěti stanic dle obrázku (viz sešit), ve které stanice 1 obdržela token a chystá se přenést data pro stanici 4. Odvysílá do sítě příslušný rámec a hned za tímto rámcem vyšle nový token. Rámec prochází stanicí 2 a 3, neboť tyto stanice nerozpoznaly svoji adresu. Stanice 4 zjistila, že rámec obsahuje její adresu a během příjmu rámce dojde k okopírování do vyrovnávací paměti stanice 4. Tím jsou data předána cílové stanici. Rámec dále pokračuje po kruhu, projde stanicí 5 a dosáhne stanice 1, ze které byl vyslán. Stanice 1 odstraní rámec ze sítě a uvolní ji generovaný token – řídící rámec, pro použití jinou stanicí v síti. Tím je přenos rámce ukončen.
Formát rámce FDDI
PA SD FC Adresa cíle Adresa zdroje Přenášená data FCS ED FS
Datový rámec
PA SD FC ED
Řídící rámec (token)
PA…Preamble – synchronizace hodinového generátoru
SD…Start Delimiter – počáteční omezovač – indikuje začátek rámce
FC…Řídící pole – indikuje velikost adresových polí, typ rámce
FCS…Frame Checks Sequence – kontrolní součet rámce
ED…End Delimiter – koncový omezovač – indikuje konec rámce
FS…Frame Status – stavové slovo – určuje zda došlo při přenosu k chybě
Přenosové médium pro FDDI
Jako přenosové médium se používá optické vlákno. Optický kabel se vyznačuje několika výhodami oproti kroucenému kabelu. Ty spočívají zejména v bezpečnosti přenosu dat, spolehlivosti a výkon, čehož je vše docíleno díky tomu, že k přenosu není použito elektrického signálu. Fyzické přenosové medium, které používá elektrického signálu (např. kroucený vodič), může být snadno odbočeno, čímž je umožněn neautorizovaný přístup k datům, která jsou na tomto médiu přenášena – jejich odposlech. Optické vlákno je imunní vůči elektrické interferenci na rádiových frekvencích (RFI) a elektromagnetické interferenci (EMI). Optické vlákno také podporuje větší šířku pásma než kroucený kabel a dosahované vzdálenosti mezi jednotlivými stanicemi mohou být až 2 km (u mnohavidových vláken) i vyšší (u jednovidových vláken).
FDDI používá 2 druhy optických vláken:
- jednovidové (např. lasery)
- mnohavidové (např. LED diody)
Videm rozumíme úhel, pod kterým je světelný paprsek vyzařován na přechodu z vlákna.
Mnohavidové vlákno umožňuje současné šíření několika vidů tímto vláknem. Za těchto okolností vstupuje světlo do vlákna pod různými úhly, vznikají ve vlákně nejrůznější odrazy a interference jednotlivých paprsků, které způsobí, že na konci vlákna se objeví jednotlivé paprsky přenášející signál v různých časech. Tomuto jevu říkáme vidová disperze a to je hlavním důvodem omezení šířky pásma a vzdálenosti, které může být dosaženo při použití mnohavidových vláken. Z tohoto důvodu se mnohavidová vlákna používají pouze pro připojení uvnitř budov nebo na relativně krátkou vzdálenost.
Pro delší vzdálenosti slouží jednovidová vlákna, která povolují šíření pouze jednoho vidu ve vlákně, a tím zamezují vidové disperzi. Vzhledem k jejich složitější konstrukci je jich cena výrazně vyšší.
Připojení pracovních stanic k FDDI
Jedním z rysů je rozmanitost připojení zařízení k síti FDDI.
Jsou definovány tři typy zařízení:
• Stanice s jednoduchým připojením – Single Attachment Station (SAS). SAS se připojuje pouze k jednomu okruhu (primárnímu) prostřednictvím koncentrátoru. Výhodou je, že vypnutí nebo porucha takové stanice nebude mít žádný efekt na kruh sítě FDDI.
• Stanice s dvojím připojením – Dual Attachment Station (DAS). DAS má 2 brány označované jako brána A a brána B. Tyto brány připojují stanici ke dvojitému okruhu sítě FDDI. Každá brána je připojena jak k primárnímu tak i k sekundárnímu okruhu. Nepříjemnou vlastností je, že v případě odpojení nebo poruchy zařízení typu DAS, bude narušena topologie kruhu.
• Koncentrátor – Dual Attachment Concentrator (DAC) – je jedním ze základních stavebních bloků sítě FDDI. Připojuje se přímo k oběma kruhům sítě a zajišťuje, že porucha nebo vypnutí kterékoliv stanice typu SAS, nebude mít vliv na provoz těchto kruhů.
Ošetření chyb a výpadků v FDDI
Síť FDDI poskytuje celou řadu metod pro ošetření výpadků nebo chyb. Zejména implementace optického přepínače – Optical Bypass Switch, ve zdvojeném okruhu (i když prvotní mechanismus zajišťující odolnost proti chybám je tvořen topologií zdvojeného okruhu – jestliže v této topologii dojde k výpadku stanice, stanice je vypnuta nebo kabel porušen, dvojitý okruh automaticky přechází na jednoduchý okruh). Díky této strategii na síti FDDI pokračuje topologie bez degradace (snížení) přenosového výkonu.
Obchozí optický přepínač (optical bypass switch) – poskytuje možnost nepřetržité práce sítě s topologií dvojitého kruhu v případě, že některá z připojených stanic má poruchu nebo je vypnuta. Důvodem k použití optického přepínače je snaha zamezit velké segmentaci kruhové sítě a eliminovat stanice, které jsou v poruše. Základní metoda je velmi jednoduchá – zrcadla použitá v těchto přepínačích se v okamžiku poruchy přestaví tak, aby světlo neprocházelo do přijímacích obvodů stanice, ale bylo předáváno ihned dále po optickém kabelu.
FDDI používá topologii dvojitého kruhu, kde provoz na každém kruhu směřuje v opačném směru (protirotace). Jeden kruh je jako primární a druhý jako sekundární. Při běžném provozu je pro přenos dat použit primární okruh, zatímco sekundární je ve stavu pohotovosti.
Technologií FDDI je možno postavit síť s celkovou délkou 200 km a maximálním odstupem jednotlivých stanic 2 km. Maximální počet připojených stanic v jednom segmentu je stanoven na 500.
Způsob práce sítě
Má-li stanice data k odeslání, musí nejdříve zachytit a odstranit z kruhu cirkulující token a nahradit jej datovým rámcem obsahujícím adresu cílové stanice. Rámec pak postupuje do FDDI kruhu, každá stanice kontroluje cílovou adresu v paketu, ale jenom odpovídající cílová stanice rámec akceptuje. Když vysílající stanice přijme zpět svůj původní rámec, odstraní jej z kruhu a opět vypustí volný token.
Předpokládejme síť pěti stanic dle obrázku (viz sešit), ve které stanice 1 obdržela token a chystá se přenést data pro stanici 4. Odvysílá do sítě příslušný rámec a hned za tímto rámcem vyšle nový token. Rámec prochází stanicí 2 a 3, neboť tyto stanice nerozpoznaly svoji adresu. Stanice 4 zjistila, že rámec obsahuje její adresu a během příjmu rámce dojde k okopírování do vyrovnávací paměti stanice 4. Tím jsou data předána cílové stanici. Rámec dále pokračuje po kruhu, projde stanicí 5 a dosáhne stanice 1, ze které byl vyslán. Stanice 1 odstraní rámec ze sítě a uvolní ji generovaný token – řídící rámec, pro použití jinou stanicí v síti. Tím je přenos rámce ukončen.
Formát rámce FDDI
PA SD FC Adresa cíle Adresa zdroje Přenášená data FCS ED FS
Datový rámec
PA SD FC ED
Řídící rámec (token)
PA…Preamble – synchronizace hodinového generátoru
SD…Start Delimiter – počáteční omezovač – indikuje začátek rámce
FC…Řídící pole – indikuje velikost adresových polí, typ rámce
FCS…Frame Checks Sequence – kontrolní součet rámce
ED…End Delimiter – koncový omezovač – indikuje konec rámce
FS…Frame Status – stavové slovo – určuje zda došlo při přenosu k chybě
Přenosové médium pro FDDI
Jako přenosové médium se používá optické vlákno. Optický kabel se vyznačuje několika výhodami oproti kroucenému kabelu. Ty spočívají zejména v bezpečnosti přenosu dat, spolehlivosti a výkon, čehož je vše docíleno díky tomu, že k přenosu není použito elektrického signálu. Fyzické přenosové medium, které používá elektrického signálu (např. kroucený vodič), může být snadno odbočeno, čímž je umožněn neautorizovaný přístup k datům, která jsou na tomto médiu přenášena – jejich odposlech. Optické vlákno je imunní vůči elektrické interferenci na rádiových frekvencích (RFI) a elektromagnetické interferenci (EMI). Optické vlákno také podporuje větší šířku pásma než kroucený kabel a dosahované vzdálenosti mezi jednotlivými stanicemi mohou být až 2 km (u mnohavidových vláken) i vyšší (u jednovidových vláken).
FDDI používá 2 druhy optických vláken:
- jednovidové (např. lasery)
- mnohavidové (např. LED diody)
Videm rozumíme úhel, pod kterým je světelný paprsek vyzařován na přechodu z vlákna.
Mnohavidové vlákno umožňuje současné šíření několika vidů tímto vláknem. Za těchto okolností vstupuje světlo do vlákna pod různými úhly, vznikají ve vlákně nejrůznější odrazy a interference jednotlivých paprsků, které způsobí, že na konci vlákna se objeví jednotlivé paprsky přenášející signál v různých časech. Tomuto jevu říkáme vidová disperze a to je hlavním důvodem omezení šířky pásma a vzdálenosti, které může být dosaženo při použití mnohavidových vláken. Z tohoto důvodu se mnohavidová vlákna používají pouze pro připojení uvnitř budov nebo na relativně krátkou vzdálenost.
Pro delší vzdálenosti slouží jednovidová vlákna, která povolují šíření pouze jednoho vidu ve vlákně, a tím zamezují vidové disperzi. Vzhledem k jejich složitější konstrukci je jich cena výrazně vyšší.
Připojení pracovních stanic k FDDI
Jedním z rysů je rozmanitost připojení zařízení k síti FDDI.
Jsou definovány tři typy zařízení:
• Stanice s jednoduchým připojením – Single Attachment Station (SAS). SAS se připojuje pouze k jednomu okruhu (primárnímu) prostřednictvím koncentrátoru. Výhodou je, že vypnutí nebo porucha takové stanice nebude mít žádný efekt na kruh sítě FDDI.
• Stanice s dvojím připojením – Dual Attachment Station (DAS). DAS má 2 brány označované jako brána A a brána B. Tyto brány připojují stanici ke dvojitému okruhu sítě FDDI. Každá brána je připojena jak k primárnímu tak i k sekundárnímu okruhu. Nepříjemnou vlastností je, že v případě odpojení nebo poruchy zařízení typu DAS, bude narušena topologie kruhu.
• Koncentrátor – Dual Attachment Concentrator (DAC) – je jedním ze základních stavebních bloků sítě FDDI. Připojuje se přímo k oběma kruhům sítě a zajišťuje, že porucha nebo vypnutí kterékoliv stanice typu SAS, nebude mít vliv na provoz těchto kruhů.
Ošetření chyb a výpadků v FDDI
Síť FDDI poskytuje celou řadu metod pro ošetření výpadků nebo chyb. Zejména implementace optického přepínače – Optical Bypass Switch, ve zdvojeném okruhu (i když prvotní mechanismus zajišťující odolnost proti chybám je tvořen topologií zdvojeného okruhu – jestliže v této topologii dojde k výpadku stanice, stanice je vypnuta nebo kabel porušen, dvojitý okruh automaticky přechází na jednoduchý okruh). Díky této strategii na síti FDDI pokračuje topologie bez degradace (snížení) přenosového výkonu.
Obchozí optický přepínač (optical bypass switch) – poskytuje možnost nepřetržité práce sítě s topologií dvojitého kruhu v případě, že některá z připojených stanic má poruchu nebo je vypnuta. Důvodem k použití optického přepínače je snaha zamezit velké segmentaci kruhové sítě a eliminovat stanice, které jsou v poruše. Základní metoda je velmi jednoduchá – zrcadla použitá v těchto přepínačích se v okamžiku poruchy přestaví tak, aby světlo neprocházelo do přijímacích obvodů stanice, ale bylo předáváno ihned dále po optickém kabelu.
5. ADRESOVÁNÍ V SÍTÍCH
Adresa slouží k unikátní identifikaci zařízení nebo skupiny zařízení v síti. Adresovací schémata se mohou lišit podle použitých protokolů a podle vrstvy modelu OSI, na které jsou implementovány.
Existují tři typické adresovací přístupy:
- adresa na linkové vrstvě,
- adresa MAC
- adresa na síťové vrstvě
1 ADRESA NA LINKOVÉ VRSTVĚ
Adresa na linkové vrstvě unikátně identifikuje připojení každého síťového zařízení k síti na fyzické úrovni. Z tohoto důvodu jsou také linkové adresy označovány jako fyzické nebo hardwarové adresy. Tento typ adres je obvykle umístěn do plochého adresového prostoru a má předem stanovené položky typicky vztažené ke specifickému zařízení. Koncová zařízení mívají obvykle pouze jednu adresu na linkové vrstvě, která odpovídá pouze jednomu fyzickému připojení k síti. Směrovače a ostatní zařízení pro propojení sítí však využívají vícebodového fyzického připojení na sítě a tudíž mohou mít i více adres na linkové vrstvě.
2 ADRESA MAC
Adresa MAC (Media Access Control) je podmnožinou adres linkové vrstvy. Tato adresa je unikátní pro každý připojovací bod. Adresa MAC je dlouhá 48 bitů a může být vyjádřena jako 12 hexadecimálních číslic. Prvních šest číslic je stanoveno standardizační organizací IEEE a identifikuje výrobce nebo dodavatele zařízení. Označuje se také jako OUI (Organizational Unique Identifier). Posledních šest číslic je stanoveno výrobcem a identifikuje sériové číslo příslušného interface. Adresa MAC se také často nazývá „vypálená“ adresa (BIA – Burned-In-Address), protože je pevně uložena paměti typu ROM.
3 ADRESOVÁNÍ NA SÍŤOVÉ VSTVĚ
Síťové adresy, které identifikují síťové zařízení na síťové vrstvě modelu OSI, existují uvnitř adresového prostoru, který je hierarchicky uspořádán a často se nazývá virtuálním nebo logickým adresovým prostorem. Vztah mezi síťovou adresou zařízení a vlastním zařízením není pevný a většinou je založen na nějakých fyzických nebo geografických vlastnostech příslušného segmentu sítě nebo příslušnosti např. do administrativní skupiny.
Koncové systémy vyžadují vždy alespoň jednu síťovou adresu pro každý protokol na síťové vrstvě, který mají podporovat směrovače a ostatní zařízení pro propojení sítí, vyžadují tedy alespoň jednu adresu na síťové vrstvě pro každé fyzické připojení k síti a pro každý protokol podporované síťové vrstvy. Z tohoto hlediska např. směrovač, který bude vybaven třemi interface, kde každý interface bude zpracovávat tři protokoly (například Appletalk, TCP/IP a OSI), musí mít tři síťové adresy pro každý interface. Takový směrovač bude mít celkem devět síťových adres. Na Obr. 1-16 je příklad, jak musí být každému síťovému interface přidělena adresa.
PŘIŘAZENÍ ADRESY A JMÉNA
Adresy jsou přiřazovány zařízením v různých skupinách. Statické adresy jsou přiřazeny administrátorem sítě podle předem schváleného adresovacího plánu. Jsou to pevně přiřazené adresy, k jejichž změně je třeba manuálního zásahu do systému, který provede většinou administrátor sítě.
Dynamické adresy jsou získávány prostřednictvím specifických protokolů ve chvíli, kdy se zařízení připojí k síti. Zařízení používající dynamické adresování má odlišnou adresu vždy, když se k síti opětovně připojí. Adresy jsou generovány a přiřazovány pomocí zvláštního serveru, který sleduje připojování zařízení k síti a po jejich odpojení navrátí příslušnou adresu do zásobníku adres pro použití jiným zařízením. Někdy se tento způsob nazývá serverové adresování.
Pro jednodušší identifikaci mívají zařízení v sítích obvykle identifikaci dvojího druhu – jméno a adresu. Jména síťových zařízení jsou většinou nezávislá na jejich umístění a zůstávají v pevném spojení se zařízením, i když se zařízení fyzicky přesune. Síťové adresy jsou obvykle závislé na umístění a pokud se zařízení přesune z jedné sítě do druhé, pak se síťová adresa změní.
DNS ADRESA
DNS adresování je adresování pomocí domén – DNS (Domain Name Systém). Protokol z rodiny TCP/IP slouží k práci s doménovými adresami. Tímto protokolem komunikují jmenné servery – nameservery, které přidělují doménové adresy počítačům. DNS adresa se skládá ze jména počítače a několika domén, vše odděleno tečkami.
př.: jméno PC. Doména n.
IP ADRESA
Adresování IP - aby mohly počítače spolu komunikovat prostřednictvím TCP/IP, musí mít přiděleny tzv. IP adresy. IP adresa je 32 bitové číslo - pro přehlednost se uvádí po jednotlivých bytech ve formátu a.b.c.d. IP adresa musí být jedinečná, tj. nemůže být použita ve stejné síti vícekrát.V případě sítí s protokoly TCP/IP má adresa délku 4 Byty, což umožňuje vytvořit celkem 4 294 967 296 různých adres. IP adresy se zapisují ve tvaru čtyř číslic, oddělených tečkami.
IP adresa má dvě části:
• adresu sítě - první část adresy, přidělená správcem IP adres.
• adresa uzlu v síti - poslední část adresy, přidělená správcem sítě.
př.: 191.251.141.251.
191…patří ČR
251…organizace v ČR
141…označení organizace
251…počet PC v organizaci
URL ADRESA
Jde o adresu informace na Internetu, zejména www. URL – Uniform Resource Locator (jednotný adresovač zdrojů). Je to adresa komplexní – kromě samotné adresy, kde se informace nachází, zahrnuje také typ této informace a tím i metodu přístupu k ní.
ZAPOUZDŘOVÁNÍ
Každá vrstva, kterou paket dat projde si k němu přidá svoje informace (funkce), čemuž se říká zapouzdřování. U příjemce se komunikace děje od fyzické vrstvy až po aplikační vrstvu zpracováním řídících informací a vykonáváním funkcí jednotlivých vrstev.
Existují tři typické adresovací přístupy:
- adresa na linkové vrstvě,
- adresa MAC
- adresa na síťové vrstvě
1 ADRESA NA LINKOVÉ VRSTVĚ
Adresa na linkové vrstvě unikátně identifikuje připojení každého síťového zařízení k síti na fyzické úrovni. Z tohoto důvodu jsou také linkové adresy označovány jako fyzické nebo hardwarové adresy. Tento typ adres je obvykle umístěn do plochého adresového prostoru a má předem stanovené položky typicky vztažené ke specifickému zařízení. Koncová zařízení mívají obvykle pouze jednu adresu na linkové vrstvě, která odpovídá pouze jednomu fyzickému připojení k síti. Směrovače a ostatní zařízení pro propojení sítí však využívají vícebodového fyzického připojení na sítě a tudíž mohou mít i více adres na linkové vrstvě.
2 ADRESA MAC
Adresa MAC (Media Access Control) je podmnožinou adres linkové vrstvy. Tato adresa je unikátní pro každý připojovací bod. Adresa MAC je dlouhá 48 bitů a může být vyjádřena jako 12 hexadecimálních číslic. Prvních šest číslic je stanoveno standardizační organizací IEEE a identifikuje výrobce nebo dodavatele zařízení. Označuje se také jako OUI (Organizational Unique Identifier). Posledních šest číslic je stanoveno výrobcem a identifikuje sériové číslo příslušného interface. Adresa MAC se také často nazývá „vypálená“ adresa (BIA – Burned-In-Address), protože je pevně uložena paměti typu ROM.
3 ADRESOVÁNÍ NA SÍŤOVÉ VSTVĚ
Síťové adresy, které identifikují síťové zařízení na síťové vrstvě modelu OSI, existují uvnitř adresového prostoru, který je hierarchicky uspořádán a často se nazývá virtuálním nebo logickým adresovým prostorem. Vztah mezi síťovou adresou zařízení a vlastním zařízením není pevný a většinou je založen na nějakých fyzických nebo geografických vlastnostech příslušného segmentu sítě nebo příslušnosti např. do administrativní skupiny.
Koncové systémy vyžadují vždy alespoň jednu síťovou adresu pro každý protokol na síťové vrstvě, který mají podporovat směrovače a ostatní zařízení pro propojení sítí, vyžadují tedy alespoň jednu adresu na síťové vrstvě pro každé fyzické připojení k síti a pro každý protokol podporované síťové vrstvy. Z tohoto hlediska např. směrovač, který bude vybaven třemi interface, kde každý interface bude zpracovávat tři protokoly (například Appletalk, TCP/IP a OSI), musí mít tři síťové adresy pro každý interface. Takový směrovač bude mít celkem devět síťových adres. Na Obr. 1-16 je příklad, jak musí být každému síťovému interface přidělena adresa.
PŘIŘAZENÍ ADRESY A JMÉNA
Adresy jsou přiřazovány zařízením v různých skupinách. Statické adresy jsou přiřazeny administrátorem sítě podle předem schváleného adresovacího plánu. Jsou to pevně přiřazené adresy, k jejichž změně je třeba manuálního zásahu do systému, který provede většinou administrátor sítě.
Dynamické adresy jsou získávány prostřednictvím specifických protokolů ve chvíli, kdy se zařízení připojí k síti. Zařízení používající dynamické adresování má odlišnou adresu vždy, když se k síti opětovně připojí. Adresy jsou generovány a přiřazovány pomocí zvláštního serveru, který sleduje připojování zařízení k síti a po jejich odpojení navrátí příslušnou adresu do zásobníku adres pro použití jiným zařízením. Někdy se tento způsob nazývá serverové adresování.
Pro jednodušší identifikaci mívají zařízení v sítích obvykle identifikaci dvojího druhu – jméno a adresu. Jména síťových zařízení jsou většinou nezávislá na jejich umístění a zůstávají v pevném spojení se zařízením, i když se zařízení fyzicky přesune. Síťové adresy jsou obvykle závislé na umístění a pokud se zařízení přesune z jedné sítě do druhé, pak se síťová adresa změní.
DNS ADRESA
DNS adresování je adresování pomocí domén – DNS (Domain Name Systém). Protokol z rodiny TCP/IP slouží k práci s doménovými adresami. Tímto protokolem komunikují jmenné servery – nameservery, které přidělují doménové adresy počítačům. DNS adresa se skládá ze jména počítače a několika domén, vše odděleno tečkami.
př.: jméno PC. Doména n.
IP ADRESA
Adresování IP - aby mohly počítače spolu komunikovat prostřednictvím TCP/IP, musí mít přiděleny tzv. IP adresy. IP adresa je 32 bitové číslo - pro přehlednost se uvádí po jednotlivých bytech ve formátu a.b.c.d. IP adresa musí být jedinečná, tj. nemůže být použita ve stejné síti vícekrát.V případě sítí s protokoly TCP/IP má adresa délku 4 Byty, což umožňuje vytvořit celkem 4 294 967 296 různých adres. IP adresy se zapisují ve tvaru čtyř číslic, oddělených tečkami.
IP adresa má dvě části:
• adresu sítě - první část adresy, přidělená správcem IP adres.
• adresa uzlu v síti - poslední část adresy, přidělená správcem sítě.
př.: 191.251.141.251.
191…patří ČR
251…organizace v ČR
141…označení organizace
251…počet PC v organizaci
URL ADRESA
Jde o adresu informace na Internetu, zejména www. URL – Uniform Resource Locator (jednotný adresovač zdrojů). Je to adresa komplexní – kromě samotné adresy, kde se informace nachází, zahrnuje také typ této informace a tím i metodu přístupu k ní.
ZAPOUZDŘOVÁNÍ
Každá vrstva, kterou paket dat projde si k němu přidá svoje informace (funkce), čemuž se říká zapouzdřování. U příjemce se komunikace děje od fyzické vrstvy až po aplikační vrstvu zpracováním řídících informací a vykonáváním funkcí jednotlivých vrstev.
6. Sítě typu Ethernet
6. Sítě typu Ethernet
I když síť typu Ethernet není vůbec bezproblémová, používá se nejčastěji (v 80 % případů),
používá topologii typu sběrnice nebo hvězda, a může připojit max. 1024 stanic za podmínky max. 100 stanic v segmentu dlouhém 500m a max. vzdálenost segmentů 1000m.
Přenosová rychlost činí:
10 Mb/s - přenosová rychlost je 10 Mb/s.
sběrnice:
topologie hvězda s centrálním rozbočovačem
na bázi koaxiálního
s využitím optického kabelu
100 Mb/s (rychlý Ethernet) přenosová rychlost je 100 Mb/s.
sběrnice:
symetrický kabel UTP
využívá dvě optická vlákna
1 Gb/s (gigabitový Ethernet)
sběrnice:
na bázi optického kabelu pro horizontální kabeláž v budovách
na bázi optického kabelu pro páteřní propojení i mezi budovami
na bázi měděného vodiče do malé vzdálenosti podporuje propojení skupin zařízení
čtyři páry nestíněného symetrického
Výhody
• velmi výkonná metoda při menším zatížení sítě
• jednoduchý protokol
• snadná modernizace z předchozích (pomalejších) verzí Ethernetu o možnost jejich
kombinace
• cenově výhodné řádové zvyšování výkonnosti sítě
• možnost segmentace sítě pomocí přepínačů.
Nevýhody:
• malá výkonnost při zvyšujícím se provozu v síti
• nezaručená délka čekání na přístup k médiu
• omezení rozsahu v souvislosti s vyšší rychlostí.
Standardní Ethernet
Typický je tím, že používá tzv. žlutý kabel. Stanice jsou připojeny přes tzv. transceiver kabely s maximální délkou do 50m. Transceiver obsahuje všechny obvody vysílače, přijímače a obvod detekce kolizí na vedení. Nevýhodou tohoto typu sítě je, že se poměrně těžko instaluje z důvodu malé ohebnosti žlutého kabelu (pro je ho průřez)
Tenký Ethernet
Tento typ kabelů se používá především u levnějších typů sítí. Počítače se připojují pomocí tzv. T-konektoru (rozbočky). Kabel je podstatně tenčí, a proto se s ním lépe manipuluje. Je i levnější. Jeho hlavní nevýhodou je to, že je méně odolný proti rušení.
Rámce
Spojová vrstva dohlíží na přenos, adresuje a duplikuje pakety (kopii každého paketu udržuje tak dlouho, dokud nedostane potvrzení z vedlejšího uzlu na cestě, že paket v pořádku došel.
Pracuje s tzv. datovými rámci, složenými z různého počtu Bytů, které sestavuje a k nimž přidává adresu příjemce a kontrolní informace.
Spojová vrstva převádí pakety do tvaru v němž je lze přenášet po síti - z paketů
vytvoří rámce a vyšle je po síti.
A B C D E F
A – Preable – slouží k synchronizaci vstupních obvodů – délka 8 bytů
B – Cílová adresa – 6 bytové pole – první tři byty obsahují specifikaci dodavatele zařízení a
poslední tři byty jsou definovány výrobcem
C – Adresa zdroje dat – délka 6 bytů
D – Typ – obsahuje kód typu protokolu horních vrstev, slouží pro zpracování přijatých dat –
dvoubytové pole
E – Přenášená data – po zpracování na fyzické a linkové úrovni jsou data odeslána
protokolům vyšších vrstev – délka 46 – 1500 bytů
F – FCS (Frame Checks Sequence) – kontrolní znak o délce 4 byty za účelem zjištění chyb
Segmentace zpráv
Uživatelské zprávy se podle svých délek dělí segmenty a podle druhu sítě se z těchto segmentů vytvářejí bloky (v transportní vrstvě), pakety (v síťové vrstvě) nebo rámce (ve spojové vrstvě).
Výhody
- chybové řízení je jednodušší u menších jednotek
- menší jednotky vyžadují menší vyrovnávací paměť na přijímací straně.
Nevýhody
- čím menší segment, tím větší režie (každá jednotka musí obsahovat stanovené minimální množství řídících informací)
- na zpracování menších a početnějších jednotek je třeba více času.
I když síť typu Ethernet není vůbec bezproblémová, používá se nejčastěji (v 80 % případů),
používá topologii typu sběrnice nebo hvězda, a může připojit max. 1024 stanic za podmínky max. 100 stanic v segmentu dlouhém 500m a max. vzdálenost segmentů 1000m.
Přenosová rychlost činí:
10 Mb/s - přenosová rychlost je 10 Mb/s.
sběrnice:
topologie hvězda s centrálním rozbočovačem
na bázi koaxiálního
s využitím optického kabelu
100 Mb/s (rychlý Ethernet) přenosová rychlost je 100 Mb/s.
sběrnice:
symetrický kabel UTP
využívá dvě optická vlákna
1 Gb/s (gigabitový Ethernet)
sběrnice:
na bázi optického kabelu pro horizontální kabeláž v budovách
na bázi optického kabelu pro páteřní propojení i mezi budovami
na bázi měděného vodiče do malé vzdálenosti podporuje propojení skupin zařízení
čtyři páry nestíněného symetrického
Výhody
• velmi výkonná metoda při menším zatížení sítě
• jednoduchý protokol
• snadná modernizace z předchozích (pomalejších) verzí Ethernetu o možnost jejich
kombinace
• cenově výhodné řádové zvyšování výkonnosti sítě
• možnost segmentace sítě pomocí přepínačů.
Nevýhody:
• malá výkonnost při zvyšujícím se provozu v síti
• nezaručená délka čekání na přístup k médiu
• omezení rozsahu v souvislosti s vyšší rychlostí.
Standardní Ethernet
Typický je tím, že používá tzv. žlutý kabel. Stanice jsou připojeny přes tzv. transceiver kabely s maximální délkou do 50m. Transceiver obsahuje všechny obvody vysílače, přijímače a obvod detekce kolizí na vedení. Nevýhodou tohoto typu sítě je, že se poměrně těžko instaluje z důvodu malé ohebnosti žlutého kabelu (pro je ho průřez)
Tenký Ethernet
Tento typ kabelů se používá především u levnějších typů sítí. Počítače se připojují pomocí tzv. T-konektoru (rozbočky). Kabel je podstatně tenčí, a proto se s ním lépe manipuluje. Je i levnější. Jeho hlavní nevýhodou je to, že je méně odolný proti rušení.
Rámce
Spojová vrstva dohlíží na přenos, adresuje a duplikuje pakety (kopii každého paketu udržuje tak dlouho, dokud nedostane potvrzení z vedlejšího uzlu na cestě, že paket v pořádku došel.
Pracuje s tzv. datovými rámci, složenými z různého počtu Bytů, které sestavuje a k nimž přidává adresu příjemce a kontrolní informace.
Spojová vrstva převádí pakety do tvaru v němž je lze přenášet po síti - z paketů
vytvoří rámce a vyšle je po síti.
A B C D E F
A – Preable – slouží k synchronizaci vstupních obvodů – délka 8 bytů
B – Cílová adresa – 6 bytové pole – první tři byty obsahují specifikaci dodavatele zařízení a
poslední tři byty jsou definovány výrobcem
C – Adresa zdroje dat – délka 6 bytů
D – Typ – obsahuje kód typu protokolu horních vrstev, slouží pro zpracování přijatých dat –
dvoubytové pole
E – Přenášená data – po zpracování na fyzické a linkové úrovni jsou data odeslána
protokolům vyšších vrstev – délka 46 – 1500 bytů
F – FCS (Frame Checks Sequence) – kontrolní znak o délce 4 byty za účelem zjištění chyb
Segmentace zpráv
Uživatelské zprávy se podle svých délek dělí segmenty a podle druhu sítě se z těchto segmentů vytvářejí bloky (v transportní vrstvě), pakety (v síťové vrstvě) nebo rámce (ve spojové vrstvě).
Výhody
- chybové řízení je jednodušší u menších jednotek
- menší jednotky vyžadují menší vyrovnávací paměť na přijímací straně.
Nevýhody
- čím menší segment, tím větší režie (každá jednotka musí obsahovat stanovené minimální množství řídících informací)
- na zpracování menších a početnějších jednotek je třeba více času.
Komunikace typu peer to peer
Komunikace typu peer to peer - každý počítač v síti může být serverem i pracovní stanicí (čili všechny počítače jsou si v síti rovny); resp. všechny počítače v síti fungují jako pracovní stanice. Je používána v malých (tzv. domácích) sítích.
Topologie sítí LAN
Topologie je způsob vzájemného propojení uživatelů sítě.
Topologie sítí LAN:
• sběrnicová topologie (bus) - všichni uživatelé jsou připojeni paralelně na společný kabel (sběrnici). Výhodou je velmi jednoduchá instalace a připojování dalších uživatelů a také skutečnost, že havárie některého z uživatelských počítačů nezpůsobí havárii celé sítě; přenosy větších objemů dat způsobují problémy - (viz obr. č. 2). Je to také nejlevnější varianta, ale lze ji použít pouze pro standard Ethernet 10 Mb/s; pro budování nové sítě ji už nelze doporučit
• kruhová topologie (ring) - jednotlivé PC jsou propojeny kabelem do kruhu - signál postupně prochází přes všechny propojené PC. Nevýhodou je především to, že porucha kteréhokoli PC v síti způsobí poruchu celé sítě a také skutečnost, že připojení nového PC je o něco složitější - viz
• topologie hvězda (star) - jednotlivé PC jsou propojeny pomocí tzv. rozvětvovačů (Hubů). Výhodou je jednoduché rozšiřování sítě a poměrně velký dosah; možnost přenosu velkých objemů dat, je ovšem finančně náročnější - viz . Podporuje standardy Ethernet i Fast Ethernet.
Topologie sítí LAN
Topologie je způsob vzájemného propojení uživatelů sítě.
Topologie sítí LAN:
• sběrnicová topologie (bus) - všichni uživatelé jsou připojeni paralelně na společný kabel (sběrnici). Výhodou je velmi jednoduchá instalace a připojování dalších uživatelů a také skutečnost, že havárie některého z uživatelských počítačů nezpůsobí havárii celé sítě; přenosy větších objemů dat způsobují problémy - (viz obr. č. 2). Je to také nejlevnější varianta, ale lze ji použít pouze pro standard Ethernet 10 Mb/s; pro budování nové sítě ji už nelze doporučit
• kruhová topologie (ring) - jednotlivé PC jsou propojeny kabelem do kruhu - signál postupně prochází přes všechny propojené PC. Nevýhodou je především to, že porucha kteréhokoli PC v síti způsobí poruchu celé sítě a také skutečnost, že připojení nového PC je o něco složitější - viz
• topologie hvězda (star) - jednotlivé PC jsou propojeny pomocí tzv. rozvětvovačů (Hubů). Výhodou je jednoduché rozšiřování sítě a poměrně velký dosah; možnost přenosu velkých objemů dat, je ovšem finančně náročnější - viz . Podporuje standardy Ethernet i Fast Ethernet.
4. Standardy a protokoly
Standardy
Standardy - základem každé sítě jsou standardy tvořené souborem pravidel a procedur. Standardy schvaluje mezinárodní standardizační organizace a zaručují jednotnost v budování počítačových sítí po celém světě. Základní standardy - viz dříve „Normalizace lokálních sítí“.
• Ethernet 10 Mb/s (IEEE 802.3)
• Fast Ethernet 100 Mb/s (IEEE 802.3)
• Gigabit Ethernet 1 Gb/s. (IEEE 802.3)
• Token Bus (IEEE 802.4)
• Token Ring (IEEE 802.5)
• bezdrátová lokální síť (IEEE 802.11)
• Fiber Distributed Data Interface FDDI (ISO/IEC 9314, ANSI X3.x)
• Fibre Channel (ANSI X3.x).
Protokoly
Protokoly - každá ze sítí musí mít určitá pravidla, jak pracovat s daty při přenosu, zpracování a ukládání. Souborům těchto pravidel (jak pracovat s daty v síti) se říká protokoly.
IPX/SPX
Od společnosti Xerox jej převzala fa Novell, která jej učinila základním komunikačním protokolem síťového operačního systému Novell NetWare.
Protokol IPX/SPX se skládá ze dvou základních částí:
• IPX (Internet packet exchange) - poskytuje doručování paketů bez spojení (zajistí odeslání paketu, ale nestará se o to, zda byl doručen)
• SPX - odpovídá za bezchybné doručení paketů.
TCP/IP
Protokoly používané v Internetu, Intranetu, ale i v lokálních sítích LAN:
• TCP (Transport control protocol) - služby vrstvy transportní
• IP (Internet protocol) - služby vrstvy síťové.
Protokoly TCP/IP jsou vybaveny většími přenosovými a zabezpečovacími možnostmi než protokoly IPX/SPX (proto v lokální síti jsou protokoly IPX/SPX rychlejší).
Standardy - základem každé sítě jsou standardy tvořené souborem pravidel a procedur. Standardy schvaluje mezinárodní standardizační organizace a zaručují jednotnost v budování počítačových sítí po celém světě. Základní standardy - viz dříve „Normalizace lokálních sítí“.
• Ethernet 10 Mb/s (IEEE 802.3)
• Fast Ethernet 100 Mb/s (IEEE 802.3)
• Gigabit Ethernet 1 Gb/s. (IEEE 802.3)
• Token Bus (IEEE 802.4)
• Token Ring (IEEE 802.5)
• bezdrátová lokální síť (IEEE 802.11)
• Fiber Distributed Data Interface FDDI (ISO/IEC 9314, ANSI X3.x)
• Fibre Channel (ANSI X3.x).
Protokoly
Protokoly - každá ze sítí musí mít určitá pravidla, jak pracovat s daty při přenosu, zpracování a ukládání. Souborům těchto pravidel (jak pracovat s daty v síti) se říká protokoly.
IPX/SPX
Od společnosti Xerox jej převzala fa Novell, která jej učinila základním komunikačním protokolem síťového operačního systému Novell NetWare.
Protokol IPX/SPX se skládá ze dvou základních částí:
• IPX (Internet packet exchange) - poskytuje doručování paketů bez spojení (zajistí odeslání paketu, ale nestará se o to, zda byl doručen)
• SPX - odpovídá za bezchybné doručení paketů.
TCP/IP
Protokoly používané v Internetu, Intranetu, ale i v lokálních sítích LAN:
• TCP (Transport control protocol) - služby vrstvy transportní
• IP (Internet protocol) - služby vrstvy síťové.
Protokoly TCP/IP jsou vybaveny většími přenosovými a zabezpečovacími možnostmi než protokoly IPX/SPX (proto v lokální síti jsou protokoly IPX/SPX rychlejší).
3. Struktura sítí LAN
Struktura sítí LAN:
Počítače v sítích LAN pracují buď jako server nebo jako pracovní stanice. Jednotlivým počítačům zapojeným do sítě se také říká uzly (Node).
Servery a pracovní stanice se od sebe liší svým programovým vybavením, kromě toho server bývá vždy nejvýkonnější počítač.
Server je něco jako řídící počítač a poskytuje ostatním připojeným počítačům svá technická zařízení a data (čili server poskytuje služby ostatním počítačům zapojeným v síti).
Servery mohou být:
• podle možností:
• vyhrazené (dedikované) - slouží pouze pro potřeby sítě
• nevyhrazené (nededikované) - kromě práce pro síť je možno je využívat i pro jiné mmmmmmmmmmmmmmmmmmmm úlohy
• podle poskytovaných služeb:
• diskové - server poskytuje uživatelům část svého pevného disku
• souborové - server poskytuje uživatelům část svého pevného disku a je možná mmmmmmmmmmm kontrola přístupu k souborům (viz Internet)
• tiskové - server poskytuje uživatelům přístup k tiskárně
• komunikační - server přes další speciální přídavnou kartu umožňuje přístup nnnnnnnnnnnnnnnnnnnndo jiného typu sítě a vytváří tzv. most (bridge) - viz Internet
• databázové - server poskytuje přístup do rozsáhlých databází (viz Internet)
• poštovní - server umožňuje využívání elektronické pošty (viz Internet, resp. nnnnnnnnnnnnnnnnIntranet):
- pop3 - pro poštovní zprávy příchozí
- smtp (mail) - pro poštovní zprávy odchozí.
Nároky na server se liší podle typu sítě, ale v zásadě je možno říci, že server je nejvýkonnější počítač v síti a že šetřit se rozhodně nevyplatí.
Pracovní stanice - uživatel (tj. klient) - jedná se o „běžné“ počítače zapojené v síti, určené pro uživatele a využívají služeb sítě. Uživatelem sítě je tedy každý připojený počítač, který je technicky (kupř. síťová karta), tak i programově (např. síťový operační systém) vybaven na provoz v síti.
Komunikace typu client to server (tzv. centrální koncepce sítě) - komunikace v síti probíhá prostřednictvím serverů, i když je možná i komunikace přímá mezi jednotlivými pracovními stanicemi pomocí programového rozhraní NETBIOS (systém NOVELL). Počet pracovních stanic závisí na výkonu serveru. Tento typ sítě je vhodné použít tam, kde se jedná o větší počet počítačů zapojených do sítě a je také výhodnější z hlediska údržby a bezpečnosti dat.
Počítače v sítích LAN pracují buď jako server nebo jako pracovní stanice. Jednotlivým počítačům zapojeným do sítě se také říká uzly (Node).
Servery a pracovní stanice se od sebe liší svým programovým vybavením, kromě toho server bývá vždy nejvýkonnější počítač.
Server je něco jako řídící počítač a poskytuje ostatním připojeným počítačům svá technická zařízení a data (čili server poskytuje služby ostatním počítačům zapojeným v síti).
Servery mohou být:
• podle možností:
• vyhrazené (dedikované) - slouží pouze pro potřeby sítě
• nevyhrazené (nededikované) - kromě práce pro síť je možno je využívat i pro jiné mmmmmmmmmmmmmmmmmmmm úlohy
• podle poskytovaných služeb:
• diskové - server poskytuje uživatelům část svého pevného disku
• souborové - server poskytuje uživatelům část svého pevného disku a je možná mmmmmmmmmmm kontrola přístupu k souborům (viz Internet)
• tiskové - server poskytuje uživatelům přístup k tiskárně
• komunikační - server přes další speciální přídavnou kartu umožňuje přístup nnnnnnnnnnnnnnnnnnnndo jiného typu sítě a vytváří tzv. most (bridge) - viz Internet
• databázové - server poskytuje přístup do rozsáhlých databází (viz Internet)
• poštovní - server umožňuje využívání elektronické pošty (viz Internet, resp. nnnnnnnnnnnnnnnnIntranet):
- pop3 - pro poštovní zprávy příchozí
- smtp (mail) - pro poštovní zprávy odchozí.
Nároky na server se liší podle typu sítě, ale v zásadě je možno říci, že server je nejvýkonnější počítač v síti a že šetřit se rozhodně nevyplatí.
Pracovní stanice - uživatel (tj. klient) - jedná se o „běžné“ počítače zapojené v síti, určené pro uživatele a využívají služeb sítě. Uživatelem sítě je tedy každý připojený počítač, který je technicky (kupř. síťová karta), tak i programově (např. síťový operační systém) vybaven na provoz v síti.
Komunikace typu client to server (tzv. centrální koncepce sítě) - komunikace v síti probíhá prostřednictvím serverů, i když je možná i komunikace přímá mezi jednotlivými pracovními stanicemi pomocí programového rozhraní NETBIOS (systém NOVELL). Počet pracovních stanic závisí na výkonu serveru. Tento typ sítě je vhodné použít tam, kde se jedná o větší počet počítačů zapojených do sítě a je také výhodnější z hlediska údržby a bezpečnosti dat.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)